JAK ŽIVOT JDE: Cesta na premiéru
Poslední květnový den byl u nás převelice důležitý. 31. 5. se konala ve Strašnickém divadle premiéra dramatizace románu Vladimíra Körnera Údolí včel v režii Evy Bergerové. Ljuba tam hraje hlavní ženskou roli a tak jsme s ní prožíval tři měsíce přípravných prací a zkoušení, tedy tři měsíc,e při kterých tekly nervy pěkně širokým korýtkem. Nemá smysl, abych premiéru hodnotil. Když napíšu, že byla výborná (a ona byla výborná), budete si myslet, že nejsem objektivní. Veselých historek z natáčení taky moc neznám, z natáčení, rozumějte zkoušení. Takže dodám jen, jak to vypadalo odpoledne, kdy jsme vyjížděli ze Zvole autem. Řídila Ljuba ("já sama", zní heslo), zařadila zpátečku, přidala plyn, pustila spojku a bum, narajbovala vrata, která se nestačila otevřít. Mohl jsem za to samozřejmě já. Nevěděl jsem, co na to mám říct, protože každé slovo bylo špatně a jenom zvýším dusno. Tak jsme dojeli do Strašnického a já se vydal do ulic shánět lak na vlasy, protože u toho laku, co měla v šatně, se zacpala dírka. Bylo mi jasné, že koupím blbej lak. Zadání znělo, že to mám být lak l´Oreal, jenže o nějakém loreálu ve Strašnicích nikdy neslyšeli.

Po paní režisérce jsem pak poslal nějaký ten Taft do šatny a pak už byla ta premiéra a bylo to úžasný a lidi plácali a Ljuba se vrátila ze šatny a všichni jí blahopřáli a taky všem pánům (Jan Novotný, Jan Zadražil, Jan Skopeček, Kryštof Nohýnek, Jiří Racek) a na lak jsme si vzpomněl až při zpáteční cestě.
"A ten lak..." řekl jsem opatrně. "Byl blbej, co?"
"Blbej? Byl báječnej! Ten byl prostě skvělej."

Není lepšího laku na vlasy než ten, který je aplikován v den úspěšné premiéry.