JAK ŽIVOT JDE: Cesta do Florencie (2)
Přeskočím krásy Florencie, vynechám návštěvu Sienny, pomlčím o nadšení nad městečkem Pienza, rodištěm Julia II. Je poslední den, vracíme se. Cestujeme minibusem Volkswagen Caravan, startujeme v 17 hodin a valíme po dálnici k Brenneru, pak v noci přes Rakousko a Německo a někdy ve tři ráno překračujeme bez příhod českou hranici. Bez příhod, jen to se zmíním, že na jednom místě v Německu vedla dálnice strmě vzhůru a úplně nahoře, na obzoru, seděl srpek Měsíce. Což, kdyby se bylo vyfotilo, mohlo vypadat pěkně, ale nikdo to nevyfotil.

No a tak jedu tou končící nocí a říkám si, u Plzně je šikovná pumpa Benzína, minul jsem OMV, ty já nerad, já radši Benzínu, Agip nebo Shell. Koukám,je ještě čtvrtka benzínu v nádrži.
Houbeles. Pokaženej měřič.
Takže jsme dojeli, motor chcípnul, setrvačností jsem se dokodrcal na odbočku na Nýrsko. Zkusil jsem stopovat, ale nikdo nezastavil.
Nakonec jsem zavolal 158, hodný pan policista mi dal číslo na asistenční službu, tam slíbili, že za půl hodiny naftu přivezou, takže jsme si řekli, že si zchrupnem a počkáme tu půl hoďku na asistenci.

Načež zastavilo auto plné rozjařených lidí. U volantu blondýna, další vzadu obložená chlápky, další chlápek vedle té řidičky. Táhnul z nich chlast a dobrá nálada. A že prej jestli se nám něco nestalo a nepotřebujeme pomoc! Velice jsem děkoval, že jsou hodní a že už je pomoc na cestě a oni, to známe, pomoc na cestě. Nakonec řidička řekla, že pány odveze a až se bude vracet, že se u nás zastaví.
Což se vskutku stalo a zase, že nám pomůžou.
Jedna věta mě zasáhla. Ta blondýna, velmi kostýmovaná, stejně velmi jako její družka, mi povídá:
"Nebojte se nás... My vám fakt chcem pomoct."
Dokonce nabídla, že k té pumpě dojede, zaplatí to ze svýho a naftu přiveze a že jí dám ty prachy až pak.
Já bych do toho šel, ale zase by to nebylo seriózní vůči asistenční službě, která už byla na cestě a měla být o nevidět u nás.