ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Jak je to s melkským procesem
Také rakouská vláda je zbabělá a jedná pod tlakem křiklounů a nátlakových skupin. Jistě má těch vší v kožichu víc, my vnímáme a vidíme antijaderné fanatiky. Ti si zasedli na Temelín, mezinárodními audity hodnocený jako jednu z nejbezpečnějších elektráren na světě. Takže čteme: Podle vicepremiéra Alexandra Vondry by Česko mohlo s Rakouskem přejít v oblasti jaderné bezpečnosti do režimu standardní mezinárodní informační dohody. To samozřejmě Rakousko neudělá právě kvůli tomu tlaku křiklounů. Jak změnit tento nepřijatelný stav?
Zde je moje rada vládě:
1) Rozhodněte dostavět chybějící dva bloky Temelína.
2) Zakázku zadejte německému Siemensu.
3) Antitemelínisti v čele s Genosse Kuchtowa se rozplynou jako pára nad kondenzační věží.

Devět místo čtyřiceti
Už jsem se lekl, že to občanští demokraté myslí se zeštíhlováním státu vážně - mělo ubýt čtyřicet tisíc úředníků! Zachovejme klid a chladnou hlavu. Nebude to čtyřicet tisíc, ale devět tisíc zaměstnanců státní správy. Co jsem na světě slyším o odchodu úředníků do výroby. Vždycky podobné akce vyzněly do ztracena. K největším překvapením polistopadového vývoje patří mohutné zvýšení administrativy. V byrokratickém komunistickém režimu jsme měli méně úředníků, než kolik jich máme dnes, je to skoro sto tisíc. Na sto občanů dohlíží jeden úředník, to je věru pěkný výkon, a jsou jim k disposici, považte, každé pondělí a středu. Chcete potěšující novinu? Bude hůř! Závěrek je jednoznačný. Než se rok s rokem sejde, zjistíme, že nikoli že by devět tisíc úředníků odešlo dělat něco užitečného, ale že bylo devět tisíc lidí přijato k vykonávání... dejme tomu procesu zeštíhlování státní správy. K tomu ještě podotknu, že je to tak banální a tak předvídatelné a tak trapné, že je mi stydno se o tom šířit.

JAK ŽIVOT JDE: Viděl jsem bouračku
Byla to klasická situace, stalo se to v Dolních Břežanech. Za kruháčem (v poslední době zasekaným) je rovný úsek kolem obecního úřadu a zámku, pak ostrá doleva a hodě ostrá kolem zdi doprava. Jedu a vidím - před námi stojí kamion. Zastavím asi jako třetí za kamionem a za mnou další dvě auta. To poslední sahá kufrem k té zatáčce doprava.
Načež vyjede kretén v bílé dodávce, vlítnul do nepřehledné zatáčky jak cukrář, zazmatkoval, strhnul to do protisměru a toho posledního nešťastníka opískoval. Viděl jsem to v zrcátku.
Kdyby jel podle předpisů, nejspíš by to i v té zatáčce ubrzdil.

Je to jen potvrzení toho, co pořád tady troubím, takzvané rychlé ježdění je jen koleda o průser. Praktické využití nula. Při cestách do 50 km, a to děláme všichni nejčastěji při našem způsobu života, je rozdíl v dojezdu minuta, dva v nejlepším případě. Každá zácpa, každá smolná červená na křižovatce, srazí náš průměr tak, že to nedoženeme, i za cenu rozkrájení. Jenom zvyšujeme riziko.
Že bude za rohem stát kolona. A my se nabouráme se všemi důsledky z toho plynoucími.