JAK ŽIVOT JDE: Brigáda ve Zvoli
V sobotu jsme měli ve Zvoli brigádu! Čistil se les ( toho jsem ne neúčastnil) a čistily se i strouhy podél cest (toho jsem se účastnil). Nejsem veliký milovník brigád (musel jsem na chmel jako gymnazista, na tu odpornou otrockou práci, na kterou dodnes vzpomínám jako na nehorázný příklad vykořisťování). Vzpomínám i na poslední svoji brigádu, těsně před nástupem na vysokou školu. Pracovali jsme u jakési stavební organizace (dnes bychom řekli firmy). Tam nám dali za úkol zpracovat izolátory. Šlo o toto:
Dřevěné sloupy pro elektrické dráty mají jak známo porcelánové izolátory na železných hácích, ty jsou ke sloupu přišroubované. Takže nás úkol vypadal tak, že jsme nejdřív měli kladivem rozbít ten izolátor a pak upnout do svěráku železo a velkým klíčem vyšroubovat matice. Ty byly zarezlé. Práci to dalo strašnou, ale nakonec, asi po týdnu lopotění, jsme z obrovské hromady těchto háků udělali dvě menší, hromadu háků a hromadu matic.
Pak přijelo auto, chlapi to naložili a odvezli všechno do hutí.
Já když to viděl, jsem se zařekl: vy kurvy, naposledy jste mě nachytaly! Už nikdy nepůjdu na brigádu.
Never say never again, praví staré české přísloví. Byl jsme na brigádě, a cítím se dobře když jdu s iris kolem vyčištěného příkopu. Tedy, kdyby mi někdo řekl v tu chvíli, kdy jsem se dostavil na pracoviště s rejčem na rameni, že to myslej vážně a chtěj to táhnout fakt až k lesu, nejspíš bych prchnul.
Neměl bych mozol na pravé dlani. Taky bych neměl ten dobrej pocit. Ono jde jedno k druhému.