JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem řval vzteky
Jak jsem řval vzteky? Hodně. A proč? Hned vypovím.
Byl jsem včera ve Vinohradské nemocnici na převazu ruky. Jel jsem tam autem, vjel jsem dovnitř dolní vrátnicí, zaparkoval poblíž budovy N, nechal se ošetřit, načež jsem nasedl do auta a zamířil jsem k horní bráně, kterou jsem chtěl vyjet ven a pak pokračovat v cestě na Vinohrady, kde jsem měl schůzku s Ljubou. Ano, měli jsme namířeno na vyřízení účtu za elektriku, což, jak uznáte, nenaladí člověka do růžova.
Přijedu k horní bráně a vytasím se papírkem, který jsem dostal u dolní brány. Na něm bylo číslo auta a hodina a minuta vjezdu.
"To musíte do dolní brány," pravil mi pan braník.
"Jak to? Posledně jsem jel taky takhle..." "Musíte dolní bránou. My máme modrý papírky, a vy máte červenej."
A tak začal ten můj hněv. Jel jsem k dolní bráně, ale nikde cedule a v bludišti nemocničního komplexu jsem zakufroval a objel to celé dokola dvakrát a pak jsem se optal jedné nemocničně personálně vyhlížející paní a ta mi poradila.
Do toho zazvonil telefon. Byla to Ljuba.
Pak mi vyprávěla, že jsem řval tak strašně, že musela dát přístroj od ucha, jenže pak to moje řvaní bylo slyšet na celou Francouzskou ulici a lidi to slyšeli a otáčeli se a ona jen krčila rameny a tvářila se ve smyslu "nedivte se, pan spisovatel hledá bránu z Vinohradské nemocnice".
A kdo znal poměry, pochopil. Kdo neznal, žasl.

Dodatek:
Jde o šílený příklad byrokratické buzerace, jakkoli je mi znám Neffův zákon, podle něhož má každá blbost minimálně jeden rozumný důvod. V Motole můžete projet nemocnicí a já touhle nemocnicí taky projel (a zaplatil za parkování), aniž, jak se zdá, došla újmy. Je to služba placená a platím nemocnici a ne braníkovi u brány (aspoň doufám). Navíc jsem zbytečně rotoval deset minut po špitále a pokud nás takových je víc, co nemají gépéesku v hlavě, pak potěš pánbůh. Nebo Eskulap.