ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vstříc novému velkému třesku
Čunkova aféra má už své komické rysy. Advokáti někdejšího vsetínského starosty a nyní místopředsedy vlády mapují jeho pohyb 11. února 2002, hodinu po hodině, minutu po minutě. Jsem rád, že ani nestarostuju, ani nemístopředsedovládnu. Úplatky nepřijímám, kvůli tou, aby mi nezhasla svatozář a nemusel si kupovat baterku, ale hlavně proto, že nikdo nemá důvod mi nějaký úplatek nabízet, jelikož nedohazuju žádné kšefty. Chvála bohu! Měl bych problém zmapovat, co jsem dělal minutý týden a když na to přijde, musím přemýšlet, co jsem měl včera k obědu. Takže to mapování musí být úmorná práce a dovedu si představit, že si za ni advokáti nechají pořádně zaplatit. Pochopitelně z platu, ne z výtěžku nějakého úplatku!

Senát a imunita
(imaginární rozhovor)
Zeptali jsme se magistra K., asistenta senátory P.Q., na poslední senátní iniciativu.
Pane magistře, 49 senátorů z 68 přítomných schválilo návrh předlohy zákona, který by měl omezit imunitu zákonodárců na parlamentní projevy a zrušit tudíž imunitu na dopravní přestupky, rvaní v hospodě a krádeže v samoobsluze. Tím omezují svoje privilegia. Copak jim na privilegiích nezáleží? Ale samozřejmě, že jim na privilegiích záleží. Vždyť to je hlavní důvod, proč senát vznikl - aby po rozpadu federace poslanci tehdejšího federálního shromáždění rozpad schválili a nemuseli odejít z politiky za účelem živení se prací.

Pak ovšem nejde do hlavy, proč senátoři návrh zákona namířený proti privilegiím schválili.
Důvod je jednoduchý. Takový návrh nemá ani tu nejmenší šanci na schválení v poslanecké sněmovně.

Proč tedy se senátoři takto zabývali návrhem zákona bez šance na schválení v poslanecké sněmovně?
Začínám sdílet názor důchodce Zemana na přitroublost novinářů. Dělali to přece proto, že většině veřejnosti leží byzantinská privilegia zákonodárců v žaludku!

To chápeme. Jenže nám nejde do hlavy, proč se angažuje senát v předem ztracené věci?
Protože veřejnosti ještě více leží v žaludku senát jako takový. Když se senát projeví jako odpůrce něčeho, co leží veřejnosti v žaludku, upozorní na tu věc a on sám bude veřejnosti v žaludku ležet míň.

A co kdyby se i poslanecká sněmovna chtěla zalíbit veřejnosti a návrh zákona o zrušení byzantinských privilegií zákonodárců schválila?
(smích) Ale pane redaktore. Co vás to napadá? Je tady přece senát, zákonodárná pojistka. Přes něj by zákon o zrušení byzantinských privilegií nikdy nemohl projít!

JAK ŽIVOT JDE: Román jde do finále
Dokončuju práci na románu Tušení podrazu a zítra rukopis odevzdávám v nakladatelství Albatros, kde ho vydají tak, abych si nad ním mohli ťuknout skleničkou šampaňského na Knižním veletrhu, tedy v květnu. Opět postupuji systémem "betaverze". U tohoto románu je to už druhé kolo, první betaverze byla hotová loni a narazila na nevoli betatesterů. Celý román jsme přepsal, a tentokrát se nevole změnila ve voli a to mě těší.

Nicméně, zaráží mě, že tři nejpilnější betatesterky, Ljuba, Anna Marie a Hanička Knéblová, objevily strašnou spoustu chyb. Píšu "chyb", nikoli "chip", jak mám ve zvyku. V textu nemůže být napsané slovo "chiba", protože tuhle chibu chytne automatický opravovač chip. Jenže jsou tam záludné chyby, jako když například kvůli nějakému hromadnému nahrazování jsem změnil jméno Karel na Pavel a protože tam vystupuje jak Pavel, tak Karel a jsou to dvě různé postavy, nastal monumentální chaos. Pěkná a obvyklá chyba je přehození "jsem" a "jsme". Jak píšu třemi prsty, velmi často písmena přehazuji. A to je ten správný test pozornosti, rozeznat, co je "jsme" jako my a co je "jsem" jako já. Klobouk dolů, před testerkami. Děkuji jim a vážím se jejich píle a pozornosti a dokonce úpornosti.

Jen to mě trochu mate, že každá z nich objevila jiné chyby. To je věru zvláštní. Vypadá to, že lidé jsou naladěni na specifický druh chyb a některé vidí a jiné nevidí. Já nevidím žádné, jak to tak vypadá. Z boží trojice mých testerek každá zachytila jeden segment. Jenže, co když je těch segmentů víc?

Zítra ponesu rukopis do nakladatelství a svěřím ho zkušeným rukám. A budu vzpomínat na svého kamaráda Petra Hejného, který kdysi pro týž Albatros dělal korektora a ten mi jednou řekl:
"Chceš vidět chybu? Podej mi libovolnou knihu a otevři ji na libovolné stránce."
Poslechl jsem. Petr se začetl a po deseti vteřinách ukázal prstem.
"Tady ji máš. Můžem to zkusit znova, ale je to nuda. Na každé stránce každé knihy je přinejmenším jedna chyba."
Co to znamená? Copak se tam ty chyby rodí? Opravy chyb, to je něco jako cesta za ctností. Snažíme se, snažíme, ale stejně jsme hříšní až běda!