ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Ministr ve stínu
Do žurnalistů se obul místopředseda parlamentu a stínový ministr zahraničí za sociální demokracii Lubomír Zaorálek za to, že nezískali více informací o účastnících konference Pražská výzva pro Irák, která se měla pod "jeho záštitou" konat v prostorách parlamentu. Citoval mezi jinými i jméno profesora Haithama Alnahiho. Dá to asi pět minut práce, abychom si dokázali na internetu profesora Alnahiho zařadit. Je to muž, který vybízí irácký "trpící lid, aby přeměnil svůj žal v hněv proti sionisticko-americkému spiknutí a zneškodnil jejich špinavé plány tím, že se sjednotí proti okupaci a vyžene všechny její agenty a symboly" (viz materiály tzv. Bruselského tribunálu). Na webu této instituce se například dočteme, že jenom ozbrojený odpor je legitimní. Cíle "hnutí akademiků", jehož je činitelem, se samozřejmě týká celé středovýchodní oblasti, podporuje snahy Iránu o získání atomové zbraně stejně jako úsilí palestinských extremistů zničit Izrael. Cílem je pak "nový arabský svět", kde samozřejmě nemá Izrael místo. Nechce se věřit, že by stínový ministr zahraničí chtěl toto zaštítit. Patrně o tom nevěděl. To by byla jeho jediná omluva, spolu s přáním, aby s tím ministrováním zahraničí zůstal ve stínu ještě dlouho, pokud možno napořád.

Dobrá anketa
Já vím, že webové ankety nemají prakticky žádnou vypovídací hodnotu. Ale stejně mě potěšilo, jak dopadla anketa na téma, zdali případ z Havlíčkova Brodu vyvolal nedůvěru ve zdravotníky. Odpověď, že nevyvolal, skoro šestinásobně převažuje nad odpovědí, že ano, že vyvolal. To je dobře. Čím dřív se situace uklidní, tím líp. Případ záměrného zabíjení injekční stříkačkou je absolutně ojedinělý a byla by strašná chyba na něj reagovat hysterií anebo dokonce nesmysly, jako jsou televizní kamery na sálech a stohy dalších v uvozovkách bezpečnostních formulářů.

JAK ŽIVOT JDE: Strýc Podger a bezdrátový telefón
Dlouho jsme se doma trápili se starým bezdrátovým telefónem, až jsem se rozhodl koupit nový. Bylo to velmi jednoduché. Zašel jsem do krámu,tam mi ukázali deset různých typů a já zvolil jeden pěkný Panasonic. Nebyl drahý (ani ne tisícovka), a měl všechno, co pokládám za užitečné, tedy pamatoval si čísla, uměl sám sebe najít (na základně je puntík, ten zmáčknete a telefón se ozve), je vypínací v neposlední řadě - dělá ho stejná firma, která vyrábí moc dobré digitální fotoaparáty.

Takže jsem ho přinesl domů, byl jsem za volbu pochválen - a vyzván, abych bezdrátový telefon nainstaloval.

Dal jsem do něj nabíjecí NiMH akumulátory, do zástrčky nasadil napájení, našel vhodné místo pro základnu a telefón jsem vložil do kolébky, abych mu nabil baterky.
"Nabíjí se sedm hodin," pravil jsem.
Ljuba byla zvědavá, jak bude nový bezdrátový telefón fungovat a už po hodině naléhala, abych ho vyzkoušel.
Dobrá, i když není úplně nabitý, aspoň trochu by fungovat měl, řekl jsem si. Jenže on potvora nefungoval vůbec.
Už jsem začal chmurně uvažovat, že mi není dáno s prospěchem používat bezdrátový telefón, měl jsem s ním potíže už dávno, ještě když jsem bydlel na Smíchově a ani tady ve Zvoli to není jiné. Já a bezdrát, to prostě nejde dohromady. Nakonec se Ljuba šla podívat, co s tím bezdrátem je.
"Musíš do něho strčit drát," pravila po obhlídce.
Tudy na ty dudy! Jak prosté, milý Watsone! Aby bezdrát mohl řádně bezdrátit, potřebuje drát, toť prostá dialektika, řekl by marxista.
Drát zastrčen, bezdrát bezdrátí a já už nejsem veleben za bystrost, jak jsem to všechno zařídil.