ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Klaus neudělil milost
Pořádnou dardu zasadil v Čechách ideji nezávislého soudnictví bývalý ministr spravedlnosti Němec, když zařídil, aby byl propuštěn katarský princ podezřelý z pedofilie. Hanba ovšem leží dodnes na něm a ne na soudnictví samotném (top se o svoji hanbu stačí měrou vrchovatou v každodenní praxi starat samo), ale ministr sám. Repete si dala prodloužená podzimní vláda premiéra Topolánka, když pojala nápad, že by mohl prezident udělit milost manažerům vyšetřovaným v souvislosti s kauzou Investiční a Poštovní banky (IPB), v níž měla podíl japonská banka Nomura.

Nápad to byl nehorázný z mnoha hledisek.
Pokud by Klaus milost udělil, dal by celému světu najevo, že u nás v řádů práva hrají hlavní roli prachy. Ona je to sice pravda, ale nemusí to hned každý vědět.
Udělil by ji, aniž by byl případ udělen. Vzpomeňme, jaké (oprávněné) kritice byl svého času vystaven tehdejší prezident Václav Havel v roce 1995 své kamarádce Martě Chadimové, podezřelé z falšování úředních dokumentů v restituční kauze "strahovský klášter". Tehdy šlo o "pouhých" čtyřicet miliónů, tentokrát jde o zhruba tisíckrát víc.
Na hlavu by padl základní princip demokratické státnosti, že totiž moci zákonodárná, výkonná a soudní mají být přísně odděleny. Kdyby vláda opravdu přiměla prezidenta k takovému právnímu kotrmelci, moc soudní by se stala přívažkem v rozhodovacím procesu úředníků.
Takže otázka nakonec: zdalipak se přihlásí ta moudrá hlava, kterou tenhle nesmysl napadl?
To se hned tak nedozvíme. Hlavně že Václav Klaus tu chybu neudělal. Aspoň někdo tu má rozum.

Konference nebude
Včera jsme se podivovali dalšímu šílenému nápadu - pořádat v parlamentních prostorách politicky angažovanou konferenci o Iráku. Takže nápad padl, pro konferenci se budou hledat nová místa. Bude zajímavé sledovat, co z konference vzejde a kdo na ní vystoupí.

JAK ŽIVOT JDE: Když je vlevo vpravo a naopak
Co je vlevo a co je vpravo? Jelikož jsme v rubrice "jak život jde", naprosto nejde o "levopravé" dělení politické. Příběh začal tak, že jsem si domlouval pracovní schůzku s jednou paní, která měla co dělat odpoledne na Vinohradech. Institut digitální fotografie je nedaleko odtud v Hálkově ulici, takže jsem navrhl jako místo schůzky Náměstí Míru. Každý Pražák ví, kde je zde Národní dům (každý druhý tam chodil do tanečních). Takže dávám instrukci: "Vpravo od Nároďáku je Francouzská ulice, a na pravém rohu Francouzské a Míráku je pizzerie a v ní se sejdem."
OK. Přijdu v danou chvíli do pizzerie a kolegyně tam není. Okouním, pak volám mobilem. Ale to už vidím jejího manžela, jak na mne mává z protějšího chodníku. Na druhém rohu Francouzské a Míráku je taky restaurační zařízení, dokonce nekuřácká kavárna. A tam ona paní seděla.
"Domlouvali jsme se na pravém rohu," povídám.
"No jo, ale tohle je pravý roh!"

"Jak to?" divil jsem se. "To je přece levý roh Francouzské a Míráku."
"Jenže je to pravý rok Nároďáku na Francouzské a Míráku."
Na tuto logiku jsem neměl odpovědi. Navíc, nebylo proč se dohadovat, nekuřácká kavárna byla skvělá, bez hnusného smradlavého kouře, který otravuje vzduch v pizzerii naproti.
Vzal jsem si lístek, abych si vybral, co si dát k zakousnutí. Zarazily mě ceny - byly neuvěřitelně nízké!
"Není to v eurech?" ptal jsem se číšnice.
Nebylo to v eurech, bylo to v korunách. A příště budem chodit vždycky sem. Na pravý levý, tudíž pravý (třebaže levý) roh.