ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Hlava k potretsání
Tragedie, k níž došlo při lehkoatletických závodech dětí ve škole ve Volarech na Prachaticku nám připomíná, jak strašnou zodpovědnost mají všichni lidé, kteří mají na starosti děti. Ředitel školy je stíhán za to, že nezajistil doskočiště pro skok daleký. Doskočiště mělo betonový obrubník, čtrnáctiletý chlapec na něj po doskoku padl tak nešťastně, že si poranil játra a zranění podlehl. Rameno zákona nalezlo viníka s překvapivou rychlostí a snadností: vinen je ředitel, protože nedohlédl na to, aby doskočiště bylo postaveno v souladu s normami. Je ředitel opravdu zodpovědný za všechno - zvláště pak ve státě, kde, jak se ukazuje, míra osobní zodpovědnosti prudce klesá s výší funkce a platu? Nicméně, možná by bylo dobré hledat odpovědnost ještě jiným směrem. Sportoviště někdo v létech 2001 až 2002 stavěl. Jaké měl zkušenosti se stavbou sportovních zařízení, když dokázal ohradit doskočiště pro skok daleký takovým obrubníkem, který způsobí smrt? Kdo spíš by měl znát normy, specializovaná stavební firma, nebo ředitel školy? A pokud stavební firma zkušenosti neměla a stavěla metodou pokus - omyl, podle mlhavých představ o parametrech sportovních objektů, jak to, že dostala zakázku, kdo zakázku zadal a kdo ji podepsal, kdo stavbu převzal a kdo měl stavební dozor? Ledaže by už nebyl zájem na objasnění těchto věcí. Hlava k potrestání už byla nalezena, hlava pana ředitele.

Paroubek majitelem státu?
Navrhnu vyjednávacímu týmu, aby pozastavil jednání do té doby, až se ODS od Dalíkových tvrzení distancuje, řekl Jiří Paroubek poté, co oznámil, že sociální demokracie odmítla účast na čtyřkoaličním vládním projektu. Absurdita dostupuje vrcholu, nehorázná nezodpovědnost přesahuje všechny dosud známé meze. Pan Dalík není vysoký funkcionář občanské demokratické strany. Ta by s ním měla samozřejmě vyrazit dveře, ale to nemění nic na tom, že páně Dalíkovo slovo by nemělo mít vliv na vysoké státní záležitosti. Jiří Paroubek si zřejmě myslí, že mu tento stát patří. Jeho vlastní spolustraníci by ho měli vyvést z omylu.

JAK ŽIVOT JDE: Nová kniha od Michaela Crichtona
Autor Kmene Andromeda a Jurského parku (a samozřejmě nezapomenutelné Velké vlakové loupeže, která u nás vyšla jako Čtyři klíče) napsal tentokrát román zaměřený na problematiku životního prostředí. Věnoval (zřejmě) tři roky na sběr materiálu a vznikl "velký nářez" pro každého, kdo se zajímá o ekologii a dění kolem ní: ekologové (tedy ekologisté, nebo jak říkám ekohobbysté)prasknou vzteky při čtení a z knihy asi moc nezbude, než ji dočtou, protože s ní budou mlátit o zem.

Crichtonova výchozí teze je prostá: globální oteplování vlivem civilizace je jeden obrovský humbuk, vědecky nedoložitelný. Ekologické organizace šíří paniku, aby získaly finanční a politickou podporu. Panika se šíří,protože vlády a média mají potřebu vytvářet "říši strachu", aby se lidé báli a byli ovladatelní. Klima se mění zcela bez ohledu na lidskou činnost nebo nečinnost, ta na ně nemá žádný vliv. O mechanismech počasí a změn klimatu je jen málo informací. Efektní informace o "tání Antarktidy" (například) jsou jen monumentální podvod. Tu nejzlobivější tezi Crichton vložil až v závěru knihy do úst zlobivému profesorovi Hoffmannovi, který tvrdí, že celý ten humbuk začal v roce 1989: tehdy skončila studená válka, která držela lidi v lajně na obou stranách železní opony a aby se měli čeho bát, vlády a sdělovací prostředky přišly se strašením ekologickým.

Říkal jsem si, že by bylo prima, kdyby existoval "digest", tedy česky vejcuc z téhle knihy, aby se čtenář nemusel prokousávat nekonečným a za vlasy přitaženým příběhem, v němž vystupují desítky nezapamatovatelných postav jednajících zcela chaoticky a nepřesvědčivě. Stupidita příběhu někdy opravdu až vyrazí dech. Nicméně, jako traktát je to velice poutavé čtení a jako takovou knihu velmi doporučuji.