ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Dalík je kdo?
K defenestraci opakovaně vyzývá kolega Miroslav Macek a má pravdu! Když politik "první ligy" Jiří Paroubek po půl roce stoprocentní nečinnosti vrcholných orgánů hovoří o jakémsi Dalíkovi jako o zásadní překážce k ústavnímu řešení politické krize, zasloužil by si vyhodit z okna, pod podmínkou, že by pod tím oknem byla misgrubna hluboká tři metry a rozhodně plná tím, čím misgrubna má plná být.
Správné řešení by samozřejmě byly nové volby. Na nich by se mohli dohodnout takzvaní vrcholní politici z takzvané vrcholné politiky už první týden poté, co se ukázalo, že u těch regulérních voleb vzešla plichta, nerozhodný stav. Protože jim je bližší upocená košile papaláše placeného z peněz daňových poplatníků než kabát veřejného zájmu, vedou politická jednání, která nemohou vést k ničemu jinému, než k velké koalici, tak či onak maskované. S důsledky, které mohou jedné straně pomoci, druhé uškodit, nevíme, jak to dopadne při příštích volbách. Jichž se samozřejmě všichni bojí, protože mohou přidat, mohou ubrat, a je velmi české držet se toho mála, co je.
Takže shrnu: pro Jiřího Paroubka by neměl nějaký pan Dalík být partner v oblasti vizuální rozlišitelnosti. Že se o něm zmiňuje a nějakými jeho výroky podmiňuje další vývoj politických jednání je trapné a věru že si zaslouží defenestraci. Bohužel, poslední Čechové vykrváceli na Bílé Hoře, a byli to navíc Moravané (německy hovořící, jak zjišťují prameny, ale to s věcí samou nemá co dělat).

Novináři by měli vyhlásit stávku: o takových blbostech nebudeme psát, když už chybí síla vyházet blby z oken.

JAK ŽIVOT JDE: Dědek de!
Tady u nás ve Zvoli je takový zapadlý kout - schovaný za ponurým místem zvaným "prasečák", kde dnes už nejsou prasata, ale cosi jako stavební ohrada. No a z jeho druhé strany je to, co děti a mládež miluje - je to neudržovaná plocha, bůh chraň aby byla proměněna ve hřiště, protože teď je to hřiště, kde se dá provozovat všemožná kalost i nekalost. Z vyvezené hlíny tam jsou navršeny kopce, takže mládež tu zkouší dovednost na horských kolech i na terénních motocyklech.
Šel jsme onehdy s Iris na procházku. Šli jsme lesní cestou a teď, když listy spadly, je na tohle hřiště - nehřiště trochu vidět. A co vidím: přes ten kopec, co mládež běžně sjíždí na kole, někdo jezdí autem! Šel jsem se tedy podívat z větší blízkosti. Nasadil jsem masku vlídného úsměvu, abych signalizoval, že nejsem ani hajnej ani policajt ani nenávistník, že jsem sympatizant a že opravdu se jdu jenom potěšit.
Jenže zafungoval efekt zvaný dědek de... Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Dědek de, to je nejvyšší stupeň poplachu. Dědek de, a s ním přichází nadávání, žaloby rodičům a hlášení škole. Dědek de...
Onen řidič zastavil v půli toho kopečka. Za okny jsem viděl upřené oči - kluci byli uvnitř tři!
Co jiného, než se diskrétně vzdálit? Jiným úkonem nelze magickou formuli "dědek de" zrušit, zrušit a oživit pohádku technologické rošťárny.