ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Aféra s odposlechy, kolikátá už?
George Orwell vymyslel termín "novořeč". tento "newspeak" se netýká jen komunistické hatmatilky. Každý režim má svoji novořeč. Půvabně si zanovořečil úřadující předseda Lidovců ve středeční Frontě, když odpovídal na dotaz Michaely Jílkové, zdali v jeho straně probíhá revoluce. Neprobíhá tam revoluce, pravil a jistě se u toho tvářil velmi vážně. Žádná revoluce, je to urychlená evoluce s dramatickými prvky.

Ale to je samozřejmě bagatela, kdo by se staral o stranu klesající k prahu volitelnosti! To máme jiné jazykové výkruty. Podle ministra vnitra Ivana Langera on sám neoznámil na tiskové konferenci, že je dvacet politiků a novinářů policejně odposloucháváno. Jen odpovídal na dotaz novináře, zda o odposleších ví...
A už se to valí. "Jde o vážné podezření na skandál, který - obávám se - nemá v novodobých dějinách České republiky obdoby," řek Langer. "Je to dračí vejce minulé vlády a minulého ministra vnitra," řekl Topolánek. "Je to v pravomoci soudce a státního zástupce, nicméně to, že je tady fízlována celá řada novinářů a politiků, je určitě s podivem."
To je jistě s podivem, ale ještě víc s podivem je to, že ministerský předseda a ministr vnitra operují s nepotvrzeným dohadem jako s hotovou věcí. Ráno pan Langer něco slyšel a večer jsou toho plná média.
Tedy: odposlechy možná jsou, možná nejsou. Já to nevím, ministr vnitra to neví. Na rozdíl ode mne to má ministr vnitra možnost to ověřit nebo nechat to někým kompetentním ověřit, a pokud nemá tu možnost, tak by měl způsobit, aby takovou možnost měl, protože jinak bychom byli banánová republika bez banánů. Až bude vědět, jak to je, pak ať s tím jde na veřejnost nebo nejde na veřejnost a koná jinak, podle vlastní úvahy a s ohledem na veřejný zájem. Tohle je jen kalení vody, které vrhá na Topolánkovu podzimní vládu velmi podivné světlo.

JAK ŽIVOT JDE: Hezká a ošklivá zahrada
Letos na jaře nás navštívil kamarád a pravil, když se prošel po zahradě
"Jak můžete na takovým tankodromu žít?"
Ona to nebyla ani chytrá, ani zdvořilá otázka, nicméně nelze jí upřít, že byla opodstatněná. Skutečně, kdybychom na jednu stranu pomyslné škály dali tankodrom a na druhou park ve Versailles, pak rozhodně by naše zahrada byla podstatně blíž onomu tankodromu než parku.
Možná dokonce, že by oba body, zahrada a tankodrom, splývaly.
To my vidíme taky, tak proč nám to říkáš, vole?
No což. Uplynul půlrok, a po tankodromu ani stopy. Zaseta tráva, zasazeny keříky. Návštěvy už nehovoří o tankodromu, naopak, povykují, jak hezký to máme. A přece - tady vidím, že je vyplešlá tráva, tady ještě chybí kus záhonu, tady by mělo být to a tady zas ono...
I na té zahradě je vidět, že člověk s pocitem radosti ba štěstí přijímá změnu, kdežto trvalý stav - na kterékoli úrovni - vnímá za jakousi šedivou konstantu.
Takže odpoledne půjdu likvidovat další zdroj mé nespokojenosti, nedodělaný kousek zahrady za garáží.