ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Stoprocentní předpověď
Topolánkova vláda se už rýsuje a objevují se seznamy jmen. Naposled k nim přibyl Martin Štěpánek, herec a především rozhlasový novinář. Třebaže Topolánkovo okolí odmítá oficiálně potvrdit nebo vyvrátit jakékoli zvěsti, Štěpánek sám žádné tajnosti nedělal. Samozřejmě jsem kývnul a spěchám za panem premiérem, řekl na přímou otázku. Těžko si teď někdo troufne odhadovat, zdali je Topolánkova chystaná vláda úplně dočasná nebo málo dočasná anebo definitivně dočasná. Všechny předpovědi letos nějak selhávají - ty politické stejně jako předpovědi počasí. Takže: nějaká vláda jednou bude a nějaké počasí taky bude, tohle je předpověď se stoprocentní jistotou.

Odvážný krok
Všechny ztřeštěné činy, jichž se dopustil coby hrdina akčních filmů na stříbrném plátně blednou ve srovnání s tahem Arnolda Swarzeneggera v roli guvernéra státu Kalifornie. Návrh zákona na zavedení stropu na vypouštění oxidu uhličitého znamenal pro něho velkou odvahu i vyjednávací schopnosti. Coby Republikán se tím dostal do konfliktu s prezidentem Bushem, který podobná opatření odmítá. Nezavděčí se ani ekologickým ideologům, kterým není dobré nic, co je nad rámec organizovaného návratu do jeskyní a zemljanek. A vzhledem k průmyslovému potenciálu Kalifornie, jedné z nejbohatších zemí světa, jistě přijde na přetřes i otázka jaderné energetiky. Ukazuje se totiž, že bez její rehabilitace jsou sny o snížení emisí do roku 2020 o čtvrtinu pouhou chimérou. Což bude mít samozřejmě i důsledky pro evropskou a také naši, českou politickou scénu. Budeme omezovat spalování fosilních paliv. To je bezesporu ušlechtilý úmysl. Spotřeby energie se ale nebudeme chtít vzdát, ani před rokem 2020, ani po něm. Pokud tedy z nebe nespadne nějaký epochální vynález pro jednadvacáté století, o jaderné energii se bude muset vážně přemýšlet. V Kalifornii stejně jako v Česku.

JAK ŽIVOT JDE: Autem po Americe
Během posledních čtrnácti dní jsem najel spolu s ostatními účastníky fotografické výpravy Institutu digitální fotografie IDIF skoro čtyři tisíce kilometrů . Vypůjčili jsme si tři auta a v nich jsme trávili dlouhatánské hodiny na amerických dlouhatánských silnicích.

Automatická rychlostní skříň, to byla první lahůdka. Zušení řidiči mi říkali: levou nohu si přivaž špagátem, nejlíp za krk. Což z mnoha důvodů nešlo. Takže se několikrát stalo, že jsem "sešlápnul spojku", což byl ve skutečnosti brzdováý pedál ve velikosti válu na nudle - naštěstí v malé rychlosti, takže moji spolucestující jen kejvli hlavami a pak jim zbylo dost sil na to, aby mi spílali.

Speed limit - tedy omezení rychlosti permanentně sledované radarem, případně z letadla (prakticky pod každou značkou je takové upozornění a taková značka je podél silnice je v rozmezí dohozu kamenem) je zde podivuhodně příjemný a rozukmmný. Obvykle je to 55 mil, což je zhruba 90 km/hod, kde je třeba klesá, v kritických místech 25 mil (45 km / hod) a absolutně zřídka 10 mil. Těch 25 mil je na příklad v oblasti školy - s přípodotkem, že je to omezení "pokud jsou přítomny děti". Takže v jedenáct v noci se nemusíte bát, že vás číhající policajt zkasíruje. Všichni limity dodržují, takže se askoro vůbec nepředjíždí. Organizace dopravy je rzumné, lidi jsou rozumní, takže těch skoro čtyři tisíce kilometrů jsem odjezdil bez pocuchání nervů. Za tu dobu jsem viděl jediného magora (a dálnici) a jednu bláznivou ženskou, která o zlomkrk předjížděla na klikaté silnici podél moře.