ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vážné nebezpečí
Mýlí se ti, kdo pokládají současnou politickou situaci za "krizi systému". Mýlí se, anebo se nemýlí a chtějí šikovně prosadit jiný koncept, který by jim otevřel cestu do koridorů moci, lidově řečeno, cestu k lizu. To, co se děje, není "krize systému". Systém je v pořádku, volby proběhly podle předem daných regulí, bez zásahu něčí vůle - a to je podstata svobodných voleb - a dopadly, jak dopadly. Sociální demokracie, teď už otevřeně (a nestydatě) spojená s komunisty tvoří jednu polovinu, občanští demokraté, lidovci a zelení tvoří druhou polovinu v parlamentě, přičemž občanští demokraté získali o dvě stě tisíc hlasů víc a mají tedy malou převahu nad jejichhlavním rivalem: toť vše.

Když ale budeme konstatovat, že nejde o žádnou krizi systému, neznamená to, že je všechno v pořádku. Protahováním jednání totiž klesá důvěra v systém. Od opbčana nelze žádat, aby byl znalec ústavy a aby dokázal analyzovat všechny její důsledky. Občan je člověk , kterého stát stáhne o padesát haléřů z každé koruny, kterou si vydělal. Za žádného automechanika, klempíře, holiče neplatí víc, než za služby státu a ty jsou podstatně horší, než co převádí i podprůměrný automechanik, klempíř nebo holič. A teď občan vidí, že se funkce státu zastavily. Jede na nějaký popdivný volnoběh, a co horšího, i zásadní rozhodnuití konají ministři odcházející vlády, tedy lidé, kteří už nemají žádný madnát - a přesto konají i rozhodnutí nezvratná. Nwelze od občana čekat, že bude vážit na lékárnických vážkách všechny možnosti a lupou sledovat každá politikův pohyb. Občan chce výkon a ten teď chybí a první, kdo je na ráně jako terč kritiky, nelibosti a dokonce bohužel i pohrdání, je sám systém.
Neděje se zatím nic tak hrozného, opravdu zatím. Ze ztráty důvěry v demokratický systém se komunistům podařilo vybudovat základnu pro jejich puč v roce 1948. Nic podobného nehrozí. Nikdo rozumný si nemůže myslet, že by se něoc podobného mohlo opakovat.
Ale právě tak - nikdo rozumnýsi nemůže myslet, že pokles důvěry v systém je pozitivní jev. Ano, je to vážné nebezpečí.

JAK ŽIVOT JDE:
Několikrát jsem psal o tom, že bodový systém (podle silničního zákona) začne opravdu fungovat, až lidi dostanou první trestné body, tedy - až jim strhnou první body - a uvědomí si, že to nejsou jenom řečičky a že je to doopravdy.
Takže k realitě: tak dlouho jsem žvanil o to, že si musíme koupit hands-free do auta, až jsem potkal souseda s obličejem protaženým o 15 cm. Chytli ho s telefonem v ruce a napařili mu pokutu a strhli tři body. To se stalo v sobotu, měli jsme pak s Ljubou cestu do Prahy a hned jsme se zastavili v prvním mobilím obchodě a koupili si bluetoothové handsfree.
To je mi ale čeština, uvědomuju si. Kdyby můj tatíček nebožtíček přišel do tohoto světa na návštěvu, musel bych mu vysvětlit, že jde o zařízení umožňující telefonování, aniž by člověk držel přístroj v ruce (tedy hands free), a že bluetooth je zvláštní druh rádiové komunikace na krátkou vzdálenost, mezi dvěma přístroji, konkrétně, zde mezi telefonem a tím zařízením, co člověku šeptá do ucha a zaznamenává, co říká.
Mají v tom mobilím obchodě velký výběr, každý si vybere podle svého ucha. Ljuba si vybrala takovou malinkou potvůrku, já na tu moji sloní plácačku koupil něco, co vypadá jako chomout na koně. Návod je kupodivu srozumitelný, takže se mi podařilo spárovat jak její, tak i můj telefon, a opravdu tu věc používáme. A první dojmy?
Je to hnusné, mít to na uchu, to zaprvé. Snad si zvyknu, ale pěkně mě to štve. A pak, zjišťuju, že z hlediska bezpečnosti je to snad ještě horší, než normální telefonování s mobilem v ruce. Podstata přece není v tom, jestli něco držím v ruce nebo nedržím. Podstata je v tom, že kecám a poslouchám co mi druhý říká a tudíž dávám menší pozor na řízení. To je bez debat. Možná dokonce, že tohle handsfríčko je ještě horší, protože ten druhý mi hučí rovnou do hlavy. Takže nejbezpečnější metoda je - říct tomu druhému, hele, já řídím, až zastavím, zavolám ti. Což je zhruba to, co jsem dělal i dřív, se svým hands busy telefonem.