JAK ŽIVOT JDE: Do kina - V zajetí rychlosti
Konečně zase jednou do kina! V zajetí rychlosti, tak se překládá název filmu, který je v originále "The World Fastes Indian", tedy "Nejrychlejší Indian světa", přičemž Indian je značka motocyklů - dodnes vyráběných, viz jejich webovou stránku. Film natočený Rogerem Donaldsonem vypráví příběh novozélanďana Burta Munroa, který strávil 40 let upravováním svého motocyklu Indian z roku 1920, aby s ním překonal světový rychlostní rekord na solných jezerech v Utahu.
Musel to být velký oříšek, tento příběh. Divák ví dopředu, že Munro se nakonec do Utahu dostal, že v Bonneville rekord ustavil a pak se tam vracel a na Solném jezeře ustavil ještě mnoho rekordů, přičemž ten z roku1967 nebyl dodnes překonaný.
Efekt filmu vychází ze skutečně šílené chudoby pana Munroa, přičemž opravdu v jeho prospěch zde není nic: je chudý, starý, navíc nemocný na srdce a jeho závodní stroj pochází z roku 1920. Na rychlostní stroj ho přestavěl na koleně, v maličké boudě v jakémsi Zapadákově. Sledujeme jeho odjezd do Ameriky a putování, korunované příjezdem do Bonneville, kde není registrován jako závodník a kde mu stroj nechtějí převzít po stránce technické. Jenže je neslýchaně umanutý a navíc najde vždycky někoho, kdo mu pomůže. Je to něco jako "road movie", kde není ani jedna záporná figura, možná snad jedna nesympatická (taxikář po příjezdu do Ameriky). Jinak ale tento Munro, skvěle hraný Anthony Hopkinsem, najde všude pomocné ruce a nakonec tedy, jak řečeno, rekord překoná. Z hlediska stavby dramatu je to nemožné - jak se můžete dívat přes dvě hodiny na story bez záporáka? Ale ten záporák, to je právě ta chudoba, to stáří a s ním spojené choroby, takže jsme po celé ty dvě hodiny upřímně zvědaví, jak se to mohlo stát, že tenhle člověk s tímhle strojem a za těchto podmínek skutečně do Bonneville dojel a měl tam úspěch.

Díváme se na to jako na pohádku, která se zřejmě takhle nějak skutečně přihodila. Popis Munrova životního příběhu je také na webu.

PSÍ PŘÍHODY: Dva pohledy na Barta
Ve středu večer mě volala Irena, že Bart kulhá a že s ním půjdou druhý den k veterináři. Včera postupně volali oba, Irena i David.
Nejdříve verze Ireny, medicinálně shodná s tím, co mi pak říkal David. Jedenáctiletý má artrózu kloubů. Pan doktor mu předepsal nějaké léky a nařídil, že smí jen na maximálně patnáctiminutové procházky, pěkně v klídku, na vodítku. Jinak že je ve výborném stavu a nic mu nechybí.
V čem se líčení mé dcery lišilo od toho, co říkal o něco později syn:
Bart u doktora strašně zlobil, bylo to s ním šílené, pravila Irena.
Bart byl neuvěřitelně hodněj, vyprávěl David.
Přerušil jsem ho a řekl mu, že mi před chvilkou vyprávěla Irena, jak strašně zlobil.
"No, jednou zavrčel, když mu doktor zakroutil nohou, ale to bylo všechno," řekl David a pak už jsme spolu vzpomínali, jak jsme ho museli vždycky fixovat ve dvou na vyšetřovacím stole, jak jsme na něm museli ležet a veškerou silou se držet desky, jak jsme byli zpocení po tom zápase...
Tohle Irena nikdy nezažila...