JAK ŽIVOT JDE: ZA dědeček žije, jistě jeho duch

Dědeček mi říkával: Kdybych byl císař pán, zakázal bych zmrzlinu.
Pokládal zmrzlinu za alfu a omegu dietetických zvrhlostí. Lidský organismus je svou podstatou teplý a přízniva je mu toliko teplá strava. Chladný pokrm přijímá se zdráháním a studená poživatina, ano, zmrzlina, má na jeho chod zničující dopady.

Leží mi ten dědečkův příkrý odsudek v mysli od dětských let. Už tenkrát jsem chápal scestnost, ba pošetilost jeho postoje, tím spíš, že jsem zmrzlinu miloval a tato láska mi zůstala. Byl to odpor proti odpůrci zmrzliny, vzdor proti vzdoru. Postupem let se moje pocity prohloubily a diversifikovaly.
Především, proč se děd upřel právě na zmrzlinu? I kdybychom přistoupili na tezi, že zmrzlina je dieteticky nevhodná, ba dokonce škodlivá, proč si ji vybral jako primární cíl? Kdyby řekl: zakázal bych chlast, cigarety, heroin a zmrzlinu, taky bych se divil, ale míň. Kdyby jeho milovaná bytost utonula v kádi se zmrzlinou, anebo by prchla se zmrzlinářem do Benátek, i pak bych chápal. Rodinné anály však nevypovídají nic o tragedii zmrzlinové, ani o aféře zmrzlinářské.

A pak je tu aspekt politický. Dědeček prožil valnou část života za Rakouska. Byla to monarchie do značné míry konstituční a císař pán, ať by dělal co by dělal, nemohl by zakázat zmrzlinu. Nešlo by to z důvodů ústavních. Neměl na to pravomoc. Dědeček byl muž vzdělaný a musel to vědět. Proč do své nenávisti vůči zmrzlině pletl císaře pána?

Zalétl jsem v uvažování k dědečkovi a jeho přání zakázat zmrzlinu. Ono je to tím, že pořád narážím na přání toho či onoho zakázat co či ono. Posledně že prý zakázat noční bazary a zastavárny, aby se tím potřela zločinnost. Možná, že můj dědeček není mrtev. Třeba se reinkarnoval a někde ve skrytu si hraje na císaře pána. Jen tu zmrzlinu zaměnil za zastavárny, ale kravina je to stejná.