JAK ŽIVOT JDE: Tak už jsme zase zpátky

Velikonoce jsme strávili v Madridu, což má ten výsledek, mimo jiné, že mám opálenou pleš. A to, prosím, i tam svítilo sluníčko natolik, aby to stálo za řeč, jen ve čtvrtek!
Nicméně, abych začal chronologicky a vše trochu uspořádal. Jako obvykle ubezpečuji p.t. publikum, že líčením cizinových zážitků budu obtěžovat jen minimálně, ale trochu budu. A začnu od nejnovějších událostí, tedy od Velikonočního pondělí, které bylo včera (za předpokladu, že je dnes úterý). To už jsme byli doma, tedy ve Zvoli. Oba v pozici mrtvých brouků, jelikož se barbarskému zvyku bití žen soustavně vyhýbáme jak v roli aktivní (nebiju ženy), tak i pasivní (Ljuba odmítá býti bita). Dopoledne jsem vytáhl paty s Iriskou a mé nechutenství vůči velikonočnímu barbarismu bylo ještě posíleno.
Nejde o batolivé dětské koledníčky. Kdyby šlo o ně, tak spánembohem, tady máš, kluku, vajíčko, k němu bonbón nádavkem a jdi o dům dál. Ale když uvidím partu rozdivočelých výrostků na motorkách, jak radostně se vžívají do role rabovacích band, jak si dávají záležet na vulgaritě a surovosti, pak si opravdu říkám, ano, v takovou chvíli se stydím, že jsem českej mužskej. Jsem rád, že se k tomu už nepřidávají party dospělých chlapů, jako to bývalo za mého dětství. Chlapi přiožralí, a suroví až ouvej. To už jsem neviděl dlouho a tak asi říkám, že tenhle barbarismus snad přece jen časem zmizí i u nás.
I když si tím jistý nejsem. Když je něco surové a hloupé, má to hluboké a trvalé kořání.