JAK ŽIVOT JDE: Rozsev brýlí
Je mi trapné psát o legračních věcech, když je všude kolem tolik utrpení. Ale tam, kde je sucho, jde život dál. Jak jde u nás? Nechali jsme vydláždit vjezd do garáže - už nepřipomíná tankodrom, takže jsem si konečně přivezl svoji motorku Sůzu a přestěhování z Mrázovky je kompletní - Bart tam hlídá barák a Davida a Irenu a jejího manžela Roberta (čekají díťátko!).

Takže k tomu vjezdu do garáže. Máme ho ze žulových kostek (firma Česká žula, osvědčuje se, že čím dále od Prahy, tím jsou firmy vlídnější - i když samozřejmě existují výjimky). Pánové dlaždiči vykonali co měli, odjeli - a já si usmyslel to plato rozšířit, takže ťukám a dlaždičuju. Zatím to má jeden nesporný pozitivní efekt: Ljuba mi pomáhá radou a povzbuzováním a jak tak pomáhá radou a povzbuzování, našla v roští podél plata jež dlaždičuju zapomenuté brýle od loňska! Jsou to takové ty brýle za stovku, co se prodávají v sámošce. Mám jich všude plno - je to politika rozsevu brýlí. Od určité koncentrace brýlí na definované ploše nemusíte brýle hledat, protože všude jsou.
I v roští, jak se ukázalo.
Před časem jsem dosáhl i v tomto ohledu vrcholného výkonu: našel jsem brýle ve tři roky starém kompostu. To dokonce byly brýle drahé, od věhlasné firmy. Pracoval jsem na zahradě, manipuloval s kompostem - a brýle se vylouply ven, nepoškozené. To bylo radosti ! Hned jsem je nasadil na nos (poté, co jsem je omyl, to dá rozum) a šel pálit suché větve - a jak tak pálím, fouklo to, šel mi kouř do očí, já se ohnal a brýle spadly do ohně a shořely.
Kdybych je nebyl vytáhl z kompostu...
Zkrátka, to jsou ty situace, ze kterých není úniku.
Brejle jsou v čudu. Neboli v prdely.