RODINA A PŘÁTELÉ: Nepatřičné oslovení
Dnes mi nějaká ženská v metru řekla "mladej pane". Asi byla slepá. Docela mě to vzalo. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mi tohle někdo řekl. Snad před mnoha lety v Moskvě, v Gumu, kam jsem si chodil kupovat vodku (jinde ji neměli, nechápu, jak to ti Moskvané zařídili, všichni byli ožralí a nikde vodka nebyla k dostání, jen v Gumu). Tam mi říkala ta ženská, co brala třírublovky "molodoj čelovek".
Když mi bylo pětadvacet a byl jsem v Bratislavě na vojně, tam zase mě ujišťovala jedna mladá dáma, že "jí starý lidi nevaděj", čímž myslela mě. Ono je to opravdu relativní, s tím věkem. Tak dlouho je člověk mladej, až ho najednou mladá holka pouští v tramvaji sednout - i to se mi už stalo.

Copak asi mi ta ženská v tom metru chtěla? Nejspíš po mně chtěla dvacku na chlast - nevím, zrychlil jsem krok, protože jsem tušil komplikace. Nebo mi chtěla - jak se píše v novinách - nabízet sexuální služby. To zase znám od tatínka z vyprávění o starých časech, že sexuální pracovnice za první republiky oslovovaly pány: "Mladej pane, šel si to se mnou zafilipínkovat."
Mladej pán nejsem, dvacky nerozdávám, o sexuální služby nestojím, zafilipínkovat si nechodím, vodku nepiju.
Dosti na tom, že se cejtím jako mladej pán, ať si o mně každý myslí, co chce, v kterémkoli věku jeho i mém.

PSÍ PŘÍHODY: Noční procházka s Bartem
Bart se nedostane moc často v noci na procházku. Včerejší výlet mohl považovat za svátek. Pro mě je takový noční výlet s Bartem taky tak trochu svátek - většinou se mi chce maximálně tak do postele, tím spíš, když takhle mrzne. Jenže včera to tak nějak na mě přišlo, že se podívám ven i v pokročilou dobu.
Procházka se odbyla bez zvláštních příhod - v jedenáct v noci bývají psi jedlí i nejedlí už dávno doma a hlavně - nevyskytují se ňafající pudlíci bázlivých babiček (Bart si nevšímá ani pudlíků, ani babiček, ale přece jen je to takové poněkud znervózňující). Bartovi se moc noční procházka líbí, chodí do nejtemnějších koutů čmuchat.
Tak se stalo i tentokrát. Bart zmizel a já trpělivě čekal pod lampou. Snažil jsem odhadnout normální čmuchací čas. Pak už mi to přišlo jako dlouhé čekání, zapískal jsem, zavolal jsem Barta - a nic. Začal jsem se obávat, jestlipak Bart nezdrhnul? Zatím to ještě nikdy neudělal, ale co když si zvolil tuto ledovou noc ke své zdrhací premiéře? "Barte! Barte!" volám.
Ticho.
A do ticha zafunění.
Otočil jsem se - a Bart stál dva metry za mnou (kdo ví jak dlouho) a posmíval se mi, jak tam legračně poskakuju a povykuju!