RODINA A PŘÁTELÉ: Jak je to s Mimozemšťany
Literární workshop, který jsme vyhlásili v měsíčníku Ikarie,se úspěšně rozvíjí. Na webu už je dvaatřicet příspěvků a další přicházejí každý den! Jako scifistu mě zajímá a přiznám, že poněkud překvapuje, kam se ten workshop sune. Čekal jsem, že budou přispívat fanoušsci sci-fi a že většina příspěvků bude v duchu Star Treku anebo Hvězdných válek. Zatím z těch skoro třiceti autorů (někteří poslali víc příspěvků) ani jeden nepojal kontakt jako space operuv tom smyslu, že kosmické lodi někam doletí a kosmonauti něco najdou a nastane kontakt. Převládá přesvědčení, že pokud by nějaký kontakt byl možný, tak na bázi něčeho úplně jiného, než je to, co známe nebo dokonce co tušíme dnes. Což je ostatně i můj názor. Už Clarke předpokládal přechod lidstva do nějakého jiného stavu oproštěného od hmoty - a nemyslel to nijak nábožensky nebo mysticky.

Samozřejmě, že tu jsou i skeptické příspěvky, které předpokládají, že je kontakt principiálně nemožný. Za závažný pokládám například (a nejen ten!) příspěvek Josefa Kočího o tom, že "okna kontaktu" jsou příliš úzká i za předpokladu, že je ve vesmíru civilizací jak naseto. Každá má počátek a konec a je nepravděpodobné až na hranici nemožnosti, že by se ve vhodném čase setkaly - že by naproti sobě otevřely svoje "okna kontaktu".
Leda že by to bylo všechno úplně jinak...

PSÍ PŘÍHODY: Velká bojovnice Iris
V pondělí jsem se zmiňoval o limitovaně statečném kocourovi, který nejdřív dělal ramena a pak přeskočil plot. Zachoval se moudře, ten kocour. Kéž by se Iris chovala vždycky tak! Někdy se totiž chová jako cvok. Třeba dnes - metelila se na zahrádce a koukala, jestli se tam někde nepotulují nějaké nedovolené kočky, když tu najednou vylítla, začala ječet a proběhla otevřenými vraty na ulici. A kolem šel pán s tím největším psem, který se tu v okolí vyskytuje. Oba strnuli a s úžasem se točili a koukali, co po nich ta hubendíra chce!
Zvláštní věc. Dovedl bych to pochopit, kdyby byla na vodítku, neřku-li v náručí. Pejskové na vodítku se cítí jako by v protektorátu svého pána a skrze vodítko sčítají vlastní nepatrnou velikost s pánovou patrnou velikostí. Takový pejsek by ale zalezl a ztratil by se, kdyby vodítko zmizelo a s ním i pouto svazující ho se zdrojem udatnosti.
Kdepak asi byl zdroj Irisčiny udatnosti? Snad někde uvnitř její pošetilé hlavy. Třeba si občas myslí, že ji Bart naučil už všemu,co je třeba k úspěšnému pojídání jedlých psů umět. No, jedno ji ale nenaučil: jak se stát padesátikilovým rotvajlerem.
Chvála bohu.