Zatím přetrvávala hra na demokracii a státotvornost. Ovšem komunistům i nekomunistům musí být jasné, že "demokratický komunismus" je něco asi takového, jako "dřevěné železo". Komunismus sám sebe vždycky definoval jako "revoluční ideologii", na rozdíl od "sociáldemokratismu", který byl označován za hnutí reformní (v lepším případě) nebo zrádcovské (v častějším případě a pokud možno pak trestán žalářováním, lépe šibenicí nebo kulkou do týla). Po převratu se hra mohla hrát - bylo nutno přečkat zlé časy, nedráždit, využívat toho, že mnozí někdejší vězňové si vzpomněli na svoji komunistickou minulost a nasadili v nových mocenských pozicích vůči starému režimu vlídnou tvář plnou pochopení. Nic ale z toho nevyplynulo. Komunisté prohráli tuhle hru při poslední volbě prezidenta. Ukázalo se, jak opelichaný a všemi větry profoukaný je jejich demokratický kabát. Mají teď na vybranou - nadále hrát roli trapného kompromisnického sběrače nespokojených hlasů, který zajistí hrstce poslanců pohodlné živobytí ze štědré ruky kapitalistického státu, anebo zatroubit na revoluční trumpetu.

Těžko odhadnout, jak to v Hradci dopadne. Veřejnost zatím nezná žádného nového Gottwalda, který by dokázal odstranit advokátského šíbra Filipa z nejvyššího postu. A také těžko říci, co by bylo pro budoucnost země výhodné. Možná,že odhození demokratického kabátu by mnohým lidem otevřelo oči. Ale ani to není jisto v zemi, kde přes polovina občanů, soudě podle výzkumů veřejného mínění, skočila na špek antiradaristickén propagandě tak okatě a bohatě řízené z rudého zákulisí.