JAK ŽIVOT JDE: Jsou-li tam žáby taky
Včera jsme s Ljubou byli v Ondřejově, spolu se skupinou přátel jsme si prohlédli některá zajímavá místa ve zdejším "hvězdném městečku". Astronom Pavel Koubský nám ukázal i zdejší "dvoumetr", nejsilnější optický pozorovací nástroj v naší republice (odhaduji já). Hned na kraji areálu je pomník Josefa Jana Alexandra Friče, který tu koncem devatenáctého století vybudoval svoji soukromou observatoř a k desátému výročí vzniku republiky ji věnoval státu. Akademie věd ji převzala pod svoji správu v roce 1953.
Pomník má sokl, jak už pomníkové mívají, a u nohou pana Friče sedí žabička. Ano, Nerudovy žáby poulící k nebi zraky a kladoucí zásadní otázku, zda tam nahoře, mezi hvězdami, "žijí žáby taky" je tu i jinde připomínána. I na ten mimozemský život jsem se ptal a pan Koubský mi správně připomněl, že nedovedeme definovat život a že v jiných podmínkách může nabýt úplně jiných forem. Než lidských, než žabích. Takové úvahy mi táhly hlavou u obrovského teleskopu, který vypadá, jako kdyby nějaká bílá lokomotiva se odhodlala trénovat na překážkový běh.

Pak jsme s Ljubou vyšli před budovu. Tam byla naprostá tma, nebe bylo zatažené, a observatoř je v Ondřejově mimo jiné i proto že sem už nezasahují světla hlavního města. Šli jsme od teleskopu navyklého hledět do hlubin vesmíru k autu více méně jen odhadem, prodírali jsme se kašovitou tmou a najednou bum, ležel jsem na hubě: sešel jsem s cesty a přerazil jsem se o něco jako betonovou skruž, o něco kulatého, v čem tu pěstují kytičky. Drsné sražení, drsná připomínka gravitační!

A ještě něco. Budova teleskopu je velmi složitá, má své nadzemní i podzemní části. V jednom zákoutí jsme objevil myší mrtvolku. Stvoření bylo dojemně hubeňoučké a tak jsem pochopil, že hvězdářská myš je chudší než ta pověstná kostelní myš.