 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Sobota 6. 1. 2007,
|
- Severní Korea podle televize ABC chystá další jadernou zkoušku
- Druhý muž al-Kájdy Zavahrí vyzval k odporu proti vojskům v Somálsku
- Klaus rozhodne o jmenování vlády, až dostane chybějící dokumenty
- Paroubek odmítá diskusi o možné podpoře nové Topolánkově vládě
- Někteří lidovci mají výhrady k nominaci Třeštíkové na ministryni kultury
- Podle Béma by Topolánek mohl či měl skončit i po získání důvěry
- Rodina ministra Tlustého má podle Aktuálně.cz peníze z hazardu
- 20 lidí zraněno při čelní srážce kamionu a linkového autobusu
- Počasí v Praze: zataženo až oblačno, 8 stupňů Celsia
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Klapky pro osobnost
Helena Třeštíková je velká osobnost. Je to dobře nebo špatně? Dokud byla jenom filmovou dokumentaristkou, bylo to víc než dobře, protože kdyby jí nebyla, dělala by svoji práci špatně. Jenže strana lidová ji nominovala do ministerského křesla a už je oheň na střeše. Osobnost se pozná podle toho, že si nenechá foukat do polívky. Ostatně sama Třeštíková dala jasně najevo, že nebude zpívat podle lidoveckých partesů a že úkol, pokud jí skutečně bude svěřen, hodlá splnit podle svědomí a rozumu vlastního a ne podle svědomí a rozumu lidové strany. Pak ovšem ztrácí z přísného stranického hlediska svůj smysl a osobnost Třeštíkovou mohl dle stejného hlediska nominovat do ministerského křesla kdokoli, Petr nebo Pavel, a výsledek by byl stejný, totiž nezávislá osobnost v ministerském křesle. Proto by podle úsudku stranicky vyhraněných lidovců bylo lepší nasadit osobnosti Třeštíkové uzdu a náhubek a klapky na oči anebo ji prostě vyměnit za nějakou méně vyhraněnou osobnost, ne-li rovnou neosobnost, která ani uzdu, ani klapky potřebovat nebude, protože bude poslouchat na pouhé zamlaskání.Pokud toto všechno bude některému z laskavých čtenářů připadat absurdní, pak je na místě ujištění, že to není zdání. Vskutku, toto vše je absolutně absurdní.
JAK ŽIVOT JDE: Zrcátka v garáži
Onehdy jsem poobědval se synem v příjemné italské restauraci v druhé patře obchodního domu Zesco, dříve Carrefour zvaný Cafour
nebo též U Cafourka. Poměli jsme se, popovídali a popovídali a pak jsme šli do garáže pro auto. Ještě nedávno tam nebylo k hnutí, protože stání tam
bylo zadarmo a toho nejeden Kuliferda využil a prostě v obchoďáku celoročně garážoval. Pak tam zavedli systém 3 hodiny zadarmo a pak platit - a je v
garáži ne volno, ale snesitelno.
Takže tedy jdeme tou garáží, povídáme si a najednou vidím, jak někdo couvá, velmi energicky a sebevědomě. Sebevědomě do té chvíle, než se ozvala rána: narazil zrcátkem do sloupu. Já neřek nic, syn neřek nic a jdeme dál, načež se situace opakovala. Zase někdo couval, velmi sebevědomě a bum, prásknul zrcátkem do sloupu.Jak, to, že to synek nekomentuje? A jak to, že já to nekomentuju podle hesla "bližního starost, našincova radost"?
No protože to znám, tu situaci. Taky couvám "na zrcátka", poslední auto, ze kterého bylo zadním oknem pořádně vidět, byl Renault R8 a ten se nevyrábí už čtyřicet let! A když couváte na zrcátka, ten sloup vidíte (nebo taky nevidíte) a když ho vidíte, nějak si neuvědomíte, že jedete zrcátkem do sloupu, protože si hlídáte blatník. Blatník sloup mine a říkáte si, že jste z nejhoršího venku a neuvědomíte si, že zrcátko míří na sloup. Což se mi stalo taky.
Tohle mi táhlo hlavou, načež David povídá:
"Ono to vypadá směšně, když si někdo urve zrcátko, ale já se tomu smát nedokážu... Mně se to stalo taky..."
Že by tohle byla metoda, jak učit lidstvo empatii? Protáhnout každýho skrze všechny průsery světa?Vyšel Rock mého života
Těm, koho by to mohlo zajímat, oznamuji, že mi vyšla gniha, román Rock mého života.
Tady je její obálka, na kliknutí ji uvidíte větší, kdybyste chtěli vidět i celý přebal s povídáním, ta ten by byl k disposici zde.
Ta kniha navazuje na Měsíc mého života, román, který jsem psal před dvaceti lety (na jaře má vyjít znovu). Odehrává se na Měsíci a jeho hlavní hrdinové jsou dva starožitníci Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, jakož i Kubova přítelkyně Su Wang Li. Ta knížka je detektývka, takže: hned na začátku je zavražděn Elvis Presley (proto se kniha jmenuje, jak se jmenuje. Elvis, jak jistě víte, nezemřel, jeho smrt byla toliko fingovaná. Všechny svoje veliké peníze které kdy vydělal a vydělává a ještě vydělá dává do soukromého kosmického výzkumu a až se lidi zase začnou obracet k Měsíci, protože je tady na Zemi bude všechno pěkně srát, celá ta neoviktoriánská morálka se svým politicky korektním pokrytectvím a všechna ta buzerace a ideologická nesnášenlivost a zelené tajtrlíkování, všechny ty žvásty a omezení a zakázané technologie, budou moc rádi, že se odstěhují na Lunu, kde založí habitaty, jako je Arkádie, dějiště mého románu. No a Elvis tam bude samozřejmě taky a někdo ho hned na začátku knihy odpraví a kdo to byl? Kdybych to vyzradil, byl bysem blbec a ne autor dedektývky. Časem vám o té gníze povím víc. Zatím jen tolik, že ji vydala Mladá fronta a za 212 kaček se dá koupit v jejím Book café, a taky v knihkupectví, samozřejmě, v každém lepším knihkupectví, z čehož plyne, že ta knihkupectví, kde ji nemají, jsou ty horší a příště tam nechoďte.
A ještě něco.
V archivu jsem vyšťoural staré verze Rocku, jak jsem je psal v létech 1997 a 1998. Třeba by to mohlo někoho zajímat, mrkněte se na spodní část stránky věnované psaní.
