Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Zábava

Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Senzační výjimkou byl bez ironie napínavý ruský film Muž sedmi tváří. Byl samozřejmě válečný, o mstiteli, bývalém herci, mistru v převlékání, který likvidoval esesáky a gestapáky v převleku za šéfesesáka a šéfgestapáka. Viděl jsem ho znovu až jako dospělý a dodnes ho nechápu: byl totiž ostře polsky nacionalistický, odehrával se v Polsku, hrdinou byl polák a na konci, kdy "muž sedmi tváří" měl být nacisty popraven, přihrnuli se vojáci, ale nebyli to Rusové, nýbrž polská armáda. Přitom opakuji, byl to film čistě ruský.

I později se stály stametrové fronty na ruské trháky. Hlídka v poušti - tam na konci odhalili ďábelského angloamerickosionistického špiona, který měl tajný kód ve fajfce, Muži v sedle, to zase byla ruská jakoby kovbojka, k tomu se připojila detektivka či spíš špionážka české provenience Severní přístav s Rudolfem Deylem mladším v roli špióna. Brzy po shlédnutí filmu jsem viděl pana Deyla živého. Hrozně jsem se lekl, že sáhne do kapsy pro pistoli a zastřelí mě. Český film Akce B o likvidaci banderovců jsem viděl snad padesátkrát. Pak jsem ho shlédl po mnoha létech už jako dospělý a užasl jsem, jak denunciantské, ve všemu všudy prolhané a hanebné svinstvo to bylo! Jako děti jsme ovšem vnímali jen přestřelky a z nich nejvíc pasáže, kdy samopalné dávky do esesáků byly provázeny střelcovou žertovnou poznámkou ve stylu "jistě jste už dlouho neměli nic v žaludku".

První západní film v socialistických kinech byl, tuším, Hamlet, dílo Laurence Oliviera z roku 1948. Reakce zavětřila a proto strana učinila opatření: nesměl se promítat v Praze, nýbrž na Zbraslavi. Reakce však opět ukázala, že nespí. Bývalí boháči, Václavem Lacinou tak trefně zobrazení v prototypickém "panu Jéminkovi", utvořili automobilní most mezi Prahou a Zbraslaví a u Zlíchovského lihovaru se stopovalo: kdo jel na Hamleta, učinil gesto rukou, jako že drží v dlani lebku Yorickovu. A reakcionářovo auto zastavilo a stopaře naložilo.

Kapitolou samou pro sebe bylo kino Čas na Václavském náměstí.

V dětské vzpomínce mi splývá s kinem Hvězda zařízeným na nepřetržitý provoz a cosi mi napovídá, že původní kino Čas bylo na místě dnešní Hvězdy a teprve později ho přestěhovali na druhou stranu náměstí, do pasáže, která složitě obchází hotel Jalta (tehdy ještě tam byla díra v zemi po bombardování). Hádat se ale nemíním, snad byl Čas neboli Časák opravdu odjakživa v té pasáži.

Tam byl též nepřetržitý provoz, ovšem hrály se tam přírodní a naučné filmy. Lístek nbyl laciný, stál tuším něco přes korunu, korunu dvacet nebo tak něco. V hlavě mi utkvěl naučný film o nejnovějším sovětském vynálezu, o dlouhohrající desce.

"Bude hrát půl hodiny, protože sovětští vědci vymysleli, že na desce budou užší drážky a vejde se jich tam víc," hlásil jsem otci.

"To je pitomost," pravil otec. "Do úzké drážky by se nevešla ocelová jehla."

V čemž měl nepochybně pravdu. Sám byl milovník vážné hudby, i ve Slapech byl schopen poslouchat Beethovenovy symfonie na gramofónu natahovacím na kliku, deska vydržela ani ne tři minuty a ke konci péro bylo už pořádně zvadlé, ale otec do smrti tvrdil, že jenom na takovém gramofónu měl pořádný hudební prožitek. Mimochodem, nikdy neuvěřil v existenci stereofonního efektu a považoval ho za obratný reklamní trik ničemů, vyrábějících gramofóny.

Do Časáku jsme ovšem nechodili kvůli barevným přírodním snímkům o krásách Gruzie. Vždycky na konci cyklu dávali americkou grotesku! Záhady jejich dramaturgie jsem nikdy neprohlédl, fakt je, že velmi často dávali Larryho (na příklad Larryho hráčem golfu jsem viděl jistě padesátkrát), přestože ideologicky byl preferován Chaplin. Jenže komunista Chaplin si asi hlídal svoje autorská práva bedlivěji, než majitelé práv po Larrym.