Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Mladá móda

Sousedovic kluky Tondu a Bohouše Pokorné, Otu Tomáška a jeho sestru Jiřinu jsem obdivoval a miloval, víc ale oba Pokorné. Bohouš byl energičtější, než jeho bratr Tonda. Rád se oblékal podle módy. Slušelo se mít vlasy na havla, vzadu narovno zastřižené, nebo do srdíčka, s vyholeným krkem. Nahoře byl kohout, kokrhel pokud možno fénem vyfoukaný kolem natáčky. Největší frajeři, a těch bylo ve Slapech málo, se vyznačovali ručně malovanou kravatou. Byla na ní Havaj s palmami, západ slunce nad kaňonem, nebo New York se sochou Svobody. Takovou si ovšem mohl dovolit jen někdo, komu nemohli nic udělat. Nejlíp úderník, který pracoval na pěti strojích najednou a lámal normy, jako by to byly sirky. Co se kalhot týče, to byly především trubky, úzké nohavice s širokými manžetami. Boty se slušelo mít maďary, s tlustotlustou podrážkou. Tak vypadali frajeři a já byl rád, že se s nimi mohu stýkat.

Slapská přehrada

První přehrada ve slapském okolí se stavěla už za války, ve Štěchovicích. Tehdy vzaly zasvé Svatojánské proudy, sklaní průrva, v níž se řeka drala přes balvany. Někdy si říkám, jestlipak by se obnovila krása Svatojánských proudů, kdyby se přehrada vypustila a pokud možno zbourala. O něco výš proti proudu vyrostla v době mého dětství přehrada další.

Byl kolem ní velký ideologický humbuk. Nejen já, šestiletý kluk, ale kde kdo věřil, že je to geniální vynález, taková přehrada. Jednou se postaví a navždy bude dávat zadarmo elektřinu! Muži ze širokého slapského okolí tam pracovali.

Panovala tehdy bdělost a ostražitost a věřilo se, že imperialista by obětoval paži za to, aby byla zničena. Proto ji hlídali samopalníci, a chodec, který šel po hrubé betonové silnici ze Slap dolů k řece, byl důkladně perlustrován. Za pětikorunu si ovšem mohl koupit lístek do autobusu, dělnického pendlu. Ten samopalníci nestavěli. Předpokládalo se, že agent-chodec s ruksakem dynamitu na zádech se do autobusu neodváží.

S tátou jsem jezdíval tím autobusem poměrně často. Měl potíže se zuby a v jednom z dřevěných baráků na staveništi přehrady fungoval zubař. Dopolední pendl vždycky přivedl třicet, čtyřicet mužů a žen s oteklými tvářemi. Fronta se utvořila podle toho, jak kdo přišel do čekárny. Jakmile autobus zakotvil v blátivé prostoře mezi baráky, nastal závod. Všichni utíkali, aby se dostali dřív na řadu. Já fungoval jako předběžec. Měl jsem zvítězit v tomto závodě a držet tátovi místo ve frontě.

V sobotu se nezávodilo. To na poště ordinoval doktor Foustka, kterému všichni říkali doktor Fousek. Měl šlapací vrtačku a pacienti čekali na lavici u stěny a dívali se, jak doktour Fousek šlape na pedál jak chudá přadlena a vrtá a rve zuby.

Když už jsem se dostal k autobusům: mívaly zahrádku na střeše,na kterou vedl žebříček a autobusák nahoru dával kufry. A vzadu tahaly vlečňáky, na lince Praha - Štěchovice velmi často. Betonová silnice na úseku Praha - Chuchle tehdy ještě nestála, jezdilo se po úzké silnici pod Barrandovem, přes zlíchovské šraňky. Jednou šraňky zůstaly nahoře a lokomotiva narazila do vlečňáku projíždějícího linkového autobusu. Ale ani když vlak do vlečňáku zrovna nevrážel, jízda v něm nebyla žádný med.