Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Politika

Těžko říct, kdy do dětského světa vstoupila politika. Já ji vnímal hlavně ze stránek Dikobrazu, humoristického týdeníku, kam tak hezky maloval Antonín Pelc krvavého psa Tita na Trumanově řetězu. Pelc byl v zásadě slušný člověk a záhy toho nechal a jeho místo zaujal další kreslíř, Lev Haas. Vnímal jsem to jako politiku? Byly to srandovní obrázky. Viděl jsem na nich Američany a nějak obvzlášť mě nešokovalo, že se ožírají coca colou (tehdy se obecně věřilo, že je to mimořádně silná lihovina), lynčují černochy a bombardují Koreu. Byli to však Američané, bytosti tajemné a mne vzrušující, jako Tarzan nebgo kapitán Nemo.

Prvotřídní politikum se ovšem stalo z měnové reformy.

K ní došlo brzy po Stalinově a Gottwaldově smrti. Češi měli za sebou už jeden trik s penězi, to byl tak zvaný vázaný vklad v pětačtyřicátém. Ten samozřejmě znám jenom z vyprávění - veškeré oběživo bylo umrtveno, s výjimkou mincí, takže lidé takříkajíc začínali z nuly. Pravda byla ovšem taková, jak mi otec vyprávěl, že už týden po "vázaném vkladu" byli v Čechách první milionáři. Veřejnost přijala ztrátu peněz vcelku klidně, připadalo jí logické a spravedlivé, že se s koncem války mění ekonomické poměry.

V třiapadesátém byla jiná situace. Komunisté ujišťovali veřejnost o skvělosti jejich ekonomické politiky a jakmile se začaly šířit zvěsti, že se s měnou něco stane, rozpoutali velkolepou přesvědčovací kampaň, které se nestyděl zúčastnit i Antonín Zápotocký. No a potom ze dne na den vyhlásili "reformu", podle níž se peníze měnily v poměru 1:50 a ceny v poměru 1:5, to znamenám, že lidé měli ze svých úspor desetinu. Mně se líbily fotky nových bankovek v novinách a vybarvovali jsem si je pastelkami: papírová jednokorunovka byla hnědá, tříkoruna modrá, stovka ovšem zelená. Peníze se ve Slapech měnily na poště a náměstíčko před trafikou pana Chvátala bylo plné nadávajících lidí. Ti si měli své nadávání odskákat - v kádrových materiálech byla dlouho vedená rubrika "chování za měnové reformy". Po určitou přechodnou dobu v obchodech přiímali i staré bankovky, ovšem v novém kurzu. Šel jsem si koupit polárku za padesátikorunu a měl jsem z toho vzrušující milionářský pocit.

Kolem měnové reformy existuje spousta historek (a historií, z nichž nejzajímavější je plzeňská - tam došlo k prvnímu otevřenému vystoupení proti komunistické moci ve všech zemích ost-bloku). Hezká se vyprávěla o Janovi Werichovi. Ten si přivezl z Ameriky buicka, obrovitý koráb barvy tuším bílé, toho typu, jaké kreslíval Saul Steinberg. Buick ho však omrzel a zalíbil se mu mercedes jakéhosi diplomata. Dohodl se s ním, že mu dá protiúčtem buicka a zbytek doplatí. Diplomat si to však na poslední chvíli rozmyslel a nabídl Werichovi, že mu mercedesa prodá. Werich tedy vypumpoval poslední vkladní knížku a robil poslední prasátko, takže v den měnové reformy byl bez úplně bez peněz, zato mu před domem stála dvě auta. Historka se mi líbí, bohužel je nejspíš smyšlená. Wericha jsem se na to po mnoha letech ptal a on to popíral, ovšem kdo ví, jak to všechno bylo. Zajímavá historka kolovala i o Vítězslavovi Nezvalovi. Ten se nechal komunisty zkorumpovat se vším všudy (což je prokazatelný fakt) a v třiapadesátém se mu odměnili. Dostal prý včas hlášku, že vkladní knížky se vkladem do pěti tisíc budou vypláceny v poměru 1:5, takže veškeré jmění rozložil do množství knížek (což může být fáma). Jako kluk jsem ovšem o takových věcech neměl ponětí. V hostinci u Neužilů se mi líbil propagační plakát, který tam visel vedle výčepu. Lev Haas na něm namaloval houpačku: dole sedí vítězná těžká koruna, kdežto nahoře bezmocně a jak se patří zděšeně visí dolar a libra a frank a marka.

Když se tak po padesátých létech ohlížím a snažím se dívat tehdejšíma dětskýma očima, byl to "brave new world", báječný nový svět, řečeno s Aldousem Huxleyem. Nepamatuji se, že by se naše dětské názory střetaly s oficiální propagandou. Rodiče se báli říkat dětem pravdu a děti braly za skutečné to, co se jim říkalo. Na západě žili kapitalisté a dělníci tam bídně živořili. Kapitalisté chystali válku, naštěstí tu byl Sovětský svaz jako mírová hráz. Informace o skutečném životě se k nám dostávaly obtížně. Rozhlasová stanice Svobodná Evropa posílala přes želenzou oponu balóny, které svrhávaly letáky. Jako děti jsme je sbírali a odevzdávali ve škole jako poctiví malí udavači. Nicméně jakýsi dojem jsem si z té letákové akce přece jen zachoval. Byly vytištěné na jemném a přece pevném papíru. Tehdy jsem začal pochybovat, že Západ je na tom skutečně tak špatně, když dovede vyrobit takový papír. Ohromný dojem na nás dělaly zlevňovací akce. Čas od času režim vyhlásil snižování cen, v novinách byly dlouhé seznamy trvakle zlevněných produktů a aranžéři museli malovat veliké cenovky typu DŘĺVE A NYNĺ. Takže, suma sumárum, si z té doby vybavuji jen jedinou dětskou kritickou reflexi. To už mi mohlo být takových deset, jedenáct let, bylo to tedy někdy po pětapadesátém. Mudrovali jsme s kluky na záchodě a dospěli asi k takovému závěru: komunisti dovedou výborně hospodařit, jenom té svobody kdyby bylo víc.