Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Škola

Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí, do někdejší žižkovské reálky. O kousek dál byla v ulici Dobrovolců konkurenční škola zvaná Palanda, neboť nesla jméno Palackého, o něco výš v Kubelíkově ulici byla Kubelíkárna. Byla to éra předtelevizní (v továrně na rádia pořád ještě laborovali s hadrem a dírou), takže jsme se museli bavit sami. Zábava to nebyla nikterak senzační, spíš se podobala flákání po ulicích, dvorech a pavlačích. O zimních radovánskách jsem se už zmínil. Nesmím všakzapomenout na sněhové války mezi školami, zejména naší Slaďárnou a Kubelíkárnou. Nezapomenu nikdy na jednu takovou bitvu, které se účastnily doslova desítky junáků na jedné i druhé strany. Nebyla to žádná ladovská selanka. Házelo se tvrdými ledovkami a kdo dostal zledovatělou koulí do obličeje, viděl hvězdičky. Když koule člověku houkla u ucha, neměl z toho dobrý pocit. A kdo měl smůlu a dostal se protivné straně do rukou, dostal přes hubu a celého ho vycpali sněhem, takže se musel dalšího válčení vzdát a běžel s brekem domů a tam dostal od táty pár facek.

Až do roku, tuším, 1959 do Slaďárny chodily děti od kašičky až po maturitu, já tam přišel do třetí obecné. Prvňáci měli hodného pana učitele, zřejmě značně senilního. Jednou jsem zapadl na záchod a zastihl pana učitele, jak tam stojí a zádumčivě močí na stěnu. Když mě spatřil, trhl sebou a stočil proud do žlábku, zapnul poklopec a zmizel. Na stěně po něm zůstala mokrá stopa. Sešlo se nás u toho fleku snad pět a dumali jsme, co dál. Každý učitel byl zavrženíhodný nepřítel. Zde byla příležitost, jak nepříteli zasadit ránu.

Takže jsme skvrnu obkreslili inkoustovou tužkou a obrys opatřili nápisem:

ZDE CHCAL PAN UČITEL XY.

Později jsem si kvůli tomu dělal výčitky. Pan učitel XY ze školy brzy na to odešel do výslužby a já si říkal, že to možná bylo následkem našeho udavačství. Dnes si výčitky nedělám. Zkušenost mě naučila, že když někoho chtějí vyhodit, vyhodí ho, i když močí do žlábku a koho nechtějí vyhodit, nechají ho na pokoji, i kdyby pochcal co chtěl.

Nás měla na starosti mladičká učitelka, pro kterou jsme zřejmě znamenali první štaci. Nenávist byla oboustranná. Učitelka měla šamstra a rande si s ním dávala na rohu Kalininky a Sladkovského náměstí. Na tom rohu bydlela naše spolužačka Blanka Stárková a ta se koukala z okna, jestli šamstr přijde. Když nepřišel, učitelka byla vzteklá a psala nám do žákajdy poznámky. Na což Stárková včas upozorňovala. Jenže její avízo nebylo nic platné. Vzteklou učitelku, které nepřišel šamstr, neuchlácholíte, ani kdybyste seděli jako socha.

Po ní jsme dostali paní učitelku Milicu Čápkovou. Ta byla moc hodná a my ji měli rádi. Jenom jednou vyšla z míry, kvůli Vaškovi Krákorovi. To už bylo po smrti Stalina a Gottwalda a v Praze byly dvvě atrakce: Gottwaldovo mauzoleum na Vítkově a vznikající Stalinovo muzeum v soklu Stalinova pomníku na Letné. Podniklijsme povinné poutní cesty na obě místa. Předcházela psychologická příprava, sestávající z výčtu sankcí, které postihnou eventuálního provinilce. Trojka z mravů znamenala nejnižší hranici slibované sazby. Balzamovaného Gottwalda jsme absolvovali bez průseru a paní učitelka dělala, že neslyší naši debatu o tom, proč jsou okraje řádů, jež mrtvola má na hrudi, zčernalé, jestli je to od výparů tlejícího těla, nebo prostě proto, že pravé řády někdo ukradl a nahradil je pozlátkem. Hůř to dopadlo v Stalinově muzeu. Nic v něm dohromady nebylo, jenom dokumentární fotky ze stavby sochy, odlitek Stalinova knoflíku (byl vyšší než kdokoli z nás) a pak sádrové modely fragmentů pomníku. Krákora neměl nic lepšího na práci, než že nacpal ohryzek jablka Stalinovi do nosu a kustod si toho všiml a udělal bengál a učitelka mu musela slíbit, žes ním zatočí hůř než se Zinověvem a Kameněvem. Jenže byla opravdu hodná a Krákorovi se nic nestalo, přestože měl neblahý třídní původ.

Jeho otec byl totiž předválečný policajt a měl doma policajtskou přilbu a taky pendrek. Jednou, když táta nebyl doma a já byl u Krákorů, Krákora mi tátův pendrek půjčil a já ho potěžkával v ruce a představoval jsem si, jak starý pan Krákora pendrekem mlátil hladovějící nezaměstnané a bylo mi z toho pomyšlení krásně divně.

Skutečné průseráře jsme měli jen dva, jednoho menšího a druhého většího. Ten menší byl Franta Pachman. Načapali ho v Bílé Labuti, jak krade kravatu a napsali o něm do Večerní Prahy článeček pod nadpisem Malý nenechavec. Franta na to byl strašně pyšný a výstřižek měl schovaný v igelitovém pouzdře a každému ho ukazoval.

"Proč jsi krad kravatu, ty vole?" ptal jsem se ho.

"Vo tom víš hovno, ty vole," odpověděl mi po pravdě.

Ten větší průserář byl Vašek V. Kamarádili jsme spolu a hráli si na cizineckou legii u nás na dvoře. Byla to zajímavá hra. V koutě zpustlé zahrady (nevěřili byste, kolik je na Žižkově uvnitř dvorů zahrad) jsme zbudovali z cihel a prken bunkr. Jeden seděl uvnitř a střílel ze vzduchovky chlebové kuličky na druhého, který bunkr dobýval a házel na něj cihly. Sbírali jsme také známky, především francouzské a anglické kolonie. Vašek propadal prakticky ze všech předmětů. Jen jednou dostal jedničku, ze zeměpisu, když ho učitelka vyvolala na francouzské a anglické kolonie. Bydlel v ulici Dobrovolců, jeho otec byl invalida a máma někde posluhovala a každý den nosila Vaškovi do školy na desátou vařenou svačinu. Vašek ji za to nenáviděl a zabil ji sekerou. Před pár lety si mě našel. Měl růžové tesilové sako a voněl, jak vonívala ta voňavka v padesátých letech, ve kterých hnil utržený květ lilie.

"Půjč mi padesát tisíc," povídá.

Nepřesvědčivě jsem zahrál etudu na téma že žiju z ruky do huby. Kdybych mu "půjčil" byť dvacku, měl bych ho na krku pořád. Přijal tu hru a chvilku jsme si povídali.

"Prej jsi byl zavřenej," povídám.

"Jo," on na to. "Osumnáct let."

Od té doby jsem ho neviděl.

Školní výlet

Do skutečné basy jsem se byl podívat se školou, to už nás měla jako třídní paní učitelka Jedličková. Tedy, ona to brala jako skutečnou basu, my jako školní výlet. Provedla nás Malou pevností. Na ruce měla vytetované číslo. Ukázala nám celu, kde byla zavřená a místnost, ve které esesáci věšeli lidi za nohy a ještě několik takových pamětihodností. My na sebe stříleli bábrlata a gumičky. Zase, až po letech jsem si to dokázal spočítat, jak to tenkrát bylo. Ona tam s námi spratky byla nějakých roků let po tom, co skutečně seděla v té cele, a esesáci o kousek dál věšeli lidi za nohy! Mizerných deset let! Pro nás to byl výlet. Pro ni cesta do podsvětí.