Absurdní divadlo v Knihovně Václava Havla
S údivem a také rozmrzele jsem sledoval zmatené dění kolem Knihovny Václava Havla. Nyní z KVH odchází i Dagmar Havlová poté, kdy ředitel knihovny Tomáš Sedláček byl poslán na „překážky v práci". Naše právo takto definuje situaci, kdy zaměstnanec chce a může pracovat, ale zaměstnavatel mu z nějakého důvodu nemůže nebo nechce práci přidělovat. Když chce firma nebo nadace okamžitě zabránit řediteli v přístupu do budovy, k účtům nebo k řízení lidí, nemůže ho vyhodit ze dne na den bez udání důvodu. Může ho ale poslat domů na „překážky v práci“, dál ho platit a získat čas na právní přípravu výpovědi nebo auditu.

Jestli to bylo oprávněné nebo ne, to ať hodnotí někdo jiný. Tomáš Sedláček se ujal ředitelské funkce s vizí, která nebyla ostatním po chuti, takže z nadace odešli a nakonec tedy odchází paní Havlová. Je to překvapující, protože až dosud to vypadalo, že Sedláček je její kůň a že ho drží, protože má právo s odkazem svého zesnulého manžela nakládat. No a vida, odešla i ona a zbyl jen David Dušek jako poslední zbylý člen správní rady.

Knihovna Václava Havla měla za úkol udržovat a šířit Havlův odkaz a od svého vzniku v červenci 2004 to úspěšně dělala. Nějaké oživení je v tuto chvíli těžko představitelné, ale právě s Václavem Havlem je spojeno mnoho těžko představitelného: především to, že se z vězně komunistického režimu stane během krátké doby komunisty zvolený prezident republiky. Jeho odkaz na existenci nebo neexistenci KVH nestojí. Utlumení nebo nedejbože zánik je ale politováníhodný hlavně v této době, kdy „blbá nálada" ve společnosti dosahuje nebývalých hodnot. S ní roste arogance, hrubost, buranství, tedy přesně to, co Václav Havel celoživotně nenáviděl. Jeho výrok, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" je zesměšňován. Pojem „pravdoláskař" se stal politickou nadávkou. Havel za to nemůže, způsobili to ti, kdo z jeho humanistického přístupu k věcem veřejným nadělali bezduchý guláš prázdných frází. To ale nemění nic na tom, že pravda a láska, nahraďme ji slovem „slušnost", mají vždycky větší hodnotu než proradná hrubost. Bez ohledu na to, zdali Knihovna Václava Havla definitivně zanikne anebo vstane z kómatu.

Závěrem připomenu jiný příběh.

Třicet let jsem bydlel na Smíchově poblíž Mozartovy Bertramky. Vedení Prahy 5 zde udržovalo kulturní život, byla to navštěvovaná instituce. Bohužel, vlastníkem je Mozartova obec. Jejím přičiněním je dnes Bertramka mrtvý objekt. To co by mělo být jedním z magnetů Prahy je nepřístupný zasmušilý barák. Škoda ztracené příležitosti, platí to pro Bertramku i KVH.

Osud stromečků
Náš okruh vede alejkou (vykácena), k dubu (200 let starý strom, poražen) kolem oplocenky – a tam po výkopu 180 cm široké rýhy pro vodovodní potrubí vznikl dvacetimetrový průraz lesem. Moje podání odboru životního prostředí (dřív než se začalo kácet) mělo osud hrachu vrženého proti stěně. Jako vždycky, dodám ještě.

Najednou přišli lidé, navrtali díry a podél jedné strany toho dvacetimetrového průrazu nasázeli stromečky, jehličňánky. Jistě jich jsou stovky. Zasadili, odjeli. Teď, jak byla ta vedra, jsme při našem okruhu vnímali (tedy já vnímal, Gari a Noře jsou stromečky fuk) jak vadnou. Teď, když konečně zapršelo, snad některé ožijí.

Tak to je, když hospodářem je stát. Kdybyste ze svého vysadili stovky stromečků (kolik to asi stálo?), nechali byste je pochcípat?
Ne. Nejste stát.