Tvrdé prázdniny na Doupově
Na vojenském cvičišti Hradiště v Doupovských horách na Karlovarsku tráví čtyři týdny vojenského výcviku 108 středoškolských studentů a studentek. Poprvé se taková akce uskutečnila v létě roku 2024. To byl její nultý ročník, teď je to tedy druhý řádný ročník. Celkem se letos přihlásilo přes 1000 lidí. To je docela dost, když uvážíme, že naše profesionální armáda má 28 tisíc profesionálů a v aktivních zálohách nemáme ani pět tisíc. Myslím na studentské frekventanty a držím jim palce. Taky jsem si prošel Doupovem. Letní vojna místo prázdnin byla za komančů součást vysokoškolského studia…. Musím přiznat, že polní tažení ve výcvikových prostorech jsme vždycky snášeli mnohem lépe než neúčelnou tupou buzeraci, která vyplňovala v tehdejší armádě většinu času takzvaného výcviku.

Zájem tak velkého počtu mladých lidí je potěšitelný. Nabourává to obraz „sněhových vloček", zlenivělé mladé generace mazánků, kteří chtějí mít všechno na talíři. Zkusme ale se na věc podívat realisticky. Asi jen málokdo si maluje iluze o schopnosti armády České republiky takzvaně ubránit vlast. Problém je širší. V celé Evropě je asi málo armád, připravených čelit něčemu, co by se podobalo událostem na Ukrajině. Rok 2022 znamenal budíček a evropské armády se snaží probudit se ze spánku. Vzala zasvé růžová představa, že konec studené války bude znamenat jen spolupráci a prosperitu. Probouzení je ale tuze pomalé a je tu mnoho důvodů z pochybám, že evropské národy budou v dohledné době připravené k zuřivému existenčnímu boji, jaký předvádějí Ukrajinci.

K optimismu v tomto ohledu není mnoho důvodů. Jeden ale ano. Průběh války na Ukrajině ukazuje, že nastává éra technologických zbraní. Místo mužů se samopalem nastoupili operátoři dronů. Po padesáti letech se tak naplňuje vize Enderovy hry, povídky a později románu Orsona Scotta Carda. Odhodlanou armádu izraelského typu těžko postavíme. Vyžadovalo by to úplně jiné společenské myšlení. Vysoce technologickou a lidsky málo početnou armádu si ale představit lze. Proto je tak důležité, aby nezůstalo u řečí o „evropském Iron Dome". Nechme se od Ukrajinců učit, jak drony používat a hlavně, jak je vyrábět a čeho všeho je třeba, aby výroba byla pružná, bez byrokracie a idiotský regulací. Pak by se zbrojní výroba mohla stát „ostrovem pozitivní deviace". Dokud ale banka zkoumá uhlíkovou stopu zbrojní výroby, jde o čistou deviaci, naveskrz negativní a doslova sebevražednou.

Třeba si to rozmyslí
Večer jsem zavelel „jdeme na procházku". Gari se vymrštila z pelechu a hnala se ke dveřím. Vypustil jsem ji na zahradu. Nora zůstala mezi dveřmi v předsíni. Šel jsem k brance a otevřel jsem ji. Gari vyběhla na chodník. Ohlédl jsem se za Norou. Bylo na ní vidět, že se jí nechce. Dívala se na mě s výrazem „třeba si to rozmyslí a vrátí se".

Šej jsem tedy jen s Gari a na rohu jsem se ohlédl. Nora vyšla brankou na chodník a dívala se za námi s výrazem „třeba si to rozmyslí".

Šli jsme s Gari dál a na druhém rohu jsem se ohlédl. Nora stála na rohu a dívala se za námi s výrazem „třeba si to rozmyslí". Následovala nás pak až do lesa zvaného Cíp a došli jsme na rozcestí. Buď rovně ke zvoničce, anebo vpravo a to pak je náš nejkratší okruh. Gari zamířila ke zvoničce. Šel jsem za ní a ohlédl jsem se.

Nora stála na rozcestí a dívala se za námi s výrazem „třeba si to rozmyslí".
Tak jsme to vzali vpravo a šli ten nejkratší okruh.