Architektura, brutalismus a ideologie
Omlouvám se nepražským čtenářům že píši o pražském tématu. Snad má nějaký přesah. Jde o to, že veřejnosti byl představen pohled na nové řešení pražského Hlavního nádraží, původně nádraží Františka Josefa, po Velké válce Wilsonovo. Je to dřevostavba připomínající paláce v Dubaji vsazená do stávajících Vrchlického sadů. Nic proti Dubaji a moderní architektuře. V současnosti architekti hodně pracují se dřevem – vidím v tom ideologický vliv, ale to nechme stranou. Jen to podotýkám, že dřevo potřebuje údržbu a že by se kolos o rozměrech Hlavního nádraží musel každé tři, nejpozději za pět let natírat. Jinak dřevo zčerná a stavba bude vypadat hnusně. Řeči o tom, že nabude důstojnou stříbrnou barvu jsou žvásty, a rozklady o trvalém antioxidačním nátěru jednou pro vždy na věčné časy jsou jen reklamní kydy. Co mě ale zaujalo. Aby se dala tato v postavit, je třeba zbourat stávající část nádraží, od okraje magistrály směrem do parku. Čekám, kdy vypukne povyk. I do širších vrstev kulturní veřejnosti totiž pronikla debata o brutalismu. Vypukla, když je v Praze začala bourat skupina budov Transgas z roku 1978 v tomto stylu pojednaných. Ozval se nářek, jako by se měl bourat chrám svatého Víta. Její vada byla v očividné nesmyslnosti a nepoužitelnosti. Byla jako prokletá: sotva se někdo pokusil tam komerčně cokoli provozovat, zkrachoval. Páchlo to tam močí, protože jedinou předností stavby byla jakási zastrčenost. Udělalo se z toho, jako by byl sám brutalismus coby styl na odstřel. Ale není, to jen odstřelili nefunkční zbytečnou budovu a že byla hnusná je věc individuálního názoru. V Praze jsou další stavby v tomto stylu, obchodní dům původně Máj na Perštýně a ČKD na Můstku: perfektně fungující, do okolí zapadající, skvělé budovy a jen blázna by napadlo je bořit. Manželé Šrámkovi, autoři ČKD, se podíleli i na brutalistní hale Hlavního nádraží z let 1972-79. Ta také dodnes vypadá a funguje výborně, žije a slouží. Teď má padnout ve prospěch dřevěné pergoly. Kdy vypuknou protesty proti barbarismu? Už začaly, ba i petice je. Kdo ale ví, jak dopadnou. Zadavatel novostavby totiž není žádný hnusný developer, tedy soukromokapitalista, nýbrž stát, to zaprvé. Zadruhé na střeše aktuální budovy je parkoviště a dnes platí, že automobily jsou zlo. Už dnes je skoro nemožné dojet na nádraží taxíkem (lze to, ale s rizikem nepříjemností). K proponované pergole snad bude možno dojet tramvají, ale na obrázcích je to cudně zamlčeno, jinak by se muselo prozradit, že bude poškozena další část parku.

Jó za časů Franze Josefa, tramvaj a drožky a auta mohly až k hlavnímu vchodu secesní budovy. Já ještě pamatuju jak to fungovalo, taky pamatuju že Vrchlického sady sahaly až k vozovce, byl to park s umělou skálou, vodopádem a jezírkem, na něm pluly labutě. Že kecám? Nekecám. Říká se tomu pokrok.

Kabátek? Ani bohovi!

Nora běhá s pěkným červeným kabátkem. Protože přituhlo, nabídli jsme taky takový Garině. Početní převaha byla na naší straně, oblékali jsme ji s Ljubou oba, o to horší fiasko to bylo. Navíc se ukázalo, že kabátek je moc dlouhý a taky že má jinak suché zipy. Nora je má vedené zdola, od bříška nahoru, což je zdánlivě nelogické, ale v praxi praktické. Tady horní část kryje chlopně břišní části, celkem logicky, ale nevýhoda se pozná, když se pes mele. Což byl ten přypadek.