Zkamenělý socialistický svět
Můj oblíbený podcast Insider se v posledním vydání letmo zmínil o maličkosti, která se týká zanedbatelné části posluchačstva. Nicméně se dotkl problému, který mě dlouhodobě zajímá. Řeč přišla na opravu Holečkovy ulice v Praze. Padla i fantastická teorie, že oprava se vleče proto, že zasáhli památkáři a vyžadují, aby se v kanalizaci vyměňovala cihla po cihle. Je to dostatečně imbecilní, takže to může být pravda. Nicméně to není jádro problému. Ten spočívá v tom, že jakákoli veřejná stavba se nehorázně vleče. V Praze mi to připadá obzvlášť šílené, ale je to asi tím, že jsem neblahými okolnostmi nucen tudy občas projet, když už mi blahodárný osud umožnil z tohoto idioty ovládaného města uprchnout. Jinde to jistě není o nic lepší.

Uzavřít jakoukoli ulici, to je zásah do života všech lidí zde žijících, zde pracujících. Zásah do života lidí v širokém okolí. Státu je to jedno. S lhostejnou arogancí suveréna lidem zasáhne do života a o následky se nestará: jsou soukromé.

Co mě ale na tom zajímá nejvíc je to, že se to děje po celou dobu mého života. Za komunistů jsem to vnímal jako nezbytnou součást rudé diktatury. Všechno bylo tenkrát mizerné a vleklo se. Pak přišel převrat. Země se překvapivě změnila k lepšímu. Rozhlédněte se a posuzujte, co z toho skutečně proměněného k lepšímu je dílo soukromé iniciativy a co posunul kupředu stát. Z té druhé kategorie toho moc nenajdete. Co má stát ve svých prackách, to je stejně hloupé a nešikovné jako za komunismu. Teď bude v Praze stát opravovat Strahovský tunel, dlouhý dva kilometry. Plánuje ochromit tuto životně důležitou dopravní tepnu na pět let. To je doba, za kterou v Norsku postavili 25 kilometrů dlouhý Laerdalský tunel, uvedu namátkou. V normálním světě trvá stavba dvoukilometrového tunelu tři až pět let.

Náš svět ale není normální. To je zkamenělý socialistický svět, živoucí fosílie, chráněná před uhynutím zoufalým úsilím soukromého sektoru. Na to si vzpomeňte, až uzavřou i vaši ulici a postaví tam prvního Pepu, aby se opíral o lopatu... na příští dva roky. Tři roky? Čtyři? Státu je to jedno. Je před volbami. Slíbí nám někdo, že to změní?

Pokud ano, nevěřte mu. Všichni důležití už u moci byli a nezmohli nic.

Chabá snaha

Ráno vyrážíme na procházku brzy, jistě o hodinu dřív než normálně. Tak i dnes. Vyšli jsme z vrátek, šli ulicí až na roh, zahneme doleva a když jsme v půce, zpoza dalšího rohu vyběhne kočka.

Gari se rozběhla… ale opravdu to nebyl ten fofr, na jaký jsem já i kočky zvyklý. Bylo to v duchu konceptu „když už to musí bejt, tak teda jo". Kočka byla samozřejmě dávno někde v tahu, když Gari dorazila na roh a za ní se dokomíhala na svých vratkých tlapkách Nora. Obě pak horlivě čmuchaly na tom osudném místě, na kterém prožluklá šelma byla spatřena naposledy.

Došel jsem k nim.
"To už stačí. Vím, že jste lovci," řekl jsem jim.
Pokraovali jsme pak v cestě, abychom procházku stihli dřív, než se nám nad hlavou otevřou dvířka nebeské pece.