Smutek nad Íránem
Na Twitteru na mě vyskočil krátký text. Napsala ho íránská právnička Širín Ebadí, v roce 2003 oceněná jako první íránská žena Nobelovou cenou míru. Tu jí samozřejmě režim zabavil. Paní Ebadí píše:

„Demonstrovala jsem v roce 1978 spolu s miliony Íránců a křičela: ‚Ať žije Chomejní!‘ Brzy jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Kdyby šáh zůstal, nakonec by náš život byl mnohem lepší, než jaký jsme zažili pod nadvládou Chomejního a Chameneího. Z tohoto důvodu se omlouvám nové generaci. Naše revoluce zničila její budoucnost.“

Moc dobře si na tu dobu pamatuju. Za normalizace jsem se živil jako fotograf. Chytil jsem jeden malý kšeft pro firmu Artcentrum. To byla organizace, která instalovala výstavy všude možně ve světě. Pracovala i pro Írán, konkrétně pro manželku šáha Rezá Pahlavího, císařovnu Farah Dibu. Já byl malý pán, do Teheránu jsem nejezdil. Jezdili tam kamarádi a vraceli se s očima na vrch hlavy: „Írán je rozvojová země, ve které slovo rozvojová není výsměch," říkal mi tenkrát Martin Hoffmeister, který pro Artcentrum pracoval jako filmař. V tu dobu už jely naplno podvratné akce pokrokového levicového světa Západu. Pro představu, je to totéž v modrém, jako v současnosti levicový pokrokový svět Západu usiluje o zničení Izraele. Podařilo se. Vlády nad Íránem se ujal islamistický fanatik ajatolláh Chomejní a země nastoupila na cestu útlaku. Vyvrcholil nedávným povražděním třiceti tisíc demonstrantů a minulou sobotu Izrael a USA zasáhly.

Je to tragický příběh. Šáhovu diktaturu vystřídala ještě horší diktatura. Co budoucnost přinese Íránu, Blízkému východu a ostatně i nám, protože to slovo „blízký" je dobře brát velmi doslovně?

Přes všechny obavy a pochyby si vřele přeji, aby operace Epická zuřivost uspěla. Pochyb je ale hodně. Záměr operace měla být změna režimu, teď že to není změna režimu. Prosákla informace, že snad by se o svržení diktatury měli postarat Kurdové. Svatá prostota! Kurdové krváceli při boji proti Islámskému státu a když uspěli, zůstali oškubaní na holičkách. Jestli se teď pohrnou tahat kaštany z ohně, řeknu si, že tihle Kurdové jsou opravdu hodní lidé. Ale pořád existuje možnost, že vše dopadne dobře. I tak nepravděpodobné příhody se v dějinách stávají.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Jak jsem se neulil
Mladí byli na horách a Ljuba se jim starala o Marlenku. Někdy brala Garinu na společnou procházku, jako třeba včera. Ljuba je pořádný chodec a její procházky nejsou nikdy zrovna krátké, však hlásila, že má denní průměr třináct kilometrů! Takže jsem si v poklidu maloval Péráka a říkal jsem si, že Gari přijde domů ztahaná. Tím pádem můžu zasklít večerní procházku, protože Norinka je starunka a bude ráda, když si poleží.
Ljuba vrátila Gari domů a odjela do práce. Já si lebedil… do půl sedmé. To ke mně rozhodným krokem přistoupila Gari: Je čas, chlape, jde se ven!
Dyť jsi zrovna…
Šlo se ven. Bylo půl sedmé.