Co je smutné, co je tragické
Soudce Městského soudu v Praze dnes potrestal europoslankyni Janu Nagyovou v kauze Čapí hnízdo k podmínečnému trestu a pokutě a zároveň vyslovil svoje pochybnosti. Vyjádřím to jinak: soudce vynesl z rozhodnutí nadřízeného orgánu verdikt, který odporuje jeho přesvědčení. To vše po desetileté soudní tahanici, která nekončí, protože obhájce se odvolal – k témuž Vrchnímu soudu, který soudci Šottovi nařídil Nagyovou odsoudit. Nagyovou, rozumějme Andreje Babiše, protože jenom o něho tady jde. Za údajný podvod v objemu padesáti mega dostala Nagyová (potažmo Babiš) podmínku. Směšné? Je to v logice celého příběhu. Jde přece o to, aby padl odsudek, třeba by byl miniaturní. Odsouzením Nagyová (potažmo Babiš) dostala cejch odsouzené.

Hanebné je to všechno od začátku.

Hanebné jsou dotace z evropských fondů na hospody. Mají jít na dálnice a železnice, ty se ale u nás stavět nesmějí, protože si to nepřejí státem placení aktivisté, jelikož dálnice a železnice odporují snu o nerůstu. Potrestán neměl být ten, kdo dotaci schválil, ale ten kdo o ni požádal. Že je to jak u blbejch? U nás normální. Jaroslav Kmenta na Novinkách jásá nad tím, jak je jasno. On má jistě jasno od začátku v duchu „je třeba zabít Sekala". Ne každému je takhle jasno. Kmenta vysvětluje nehorázné trvání procesu enormním politickým vlivem Andreje Babiše. Ale on přece byl čtyři roky v opozici: znamená to, že i v té době ovlivnil a zkorumpoval všechno, co se ve státě děje, bez ohledu na jeho politickou pozici? To by bylo smutné vysvědčení pro vládu Petra Fialy.

Čapí hnízdo byl bezpochyby podfuk, a je smutné, že k němu mohlo dojít.

Že si s podfukem nedovede stát poradit jinak, než trapnou fraškou, kdy soudce vynáší rozsudek a dodává, že o něm pochybuje, to je tragické.

Nejhorší by bylo, kdyby soudce Šott svoji občanskou statečnosti odskákal, což je v tomto státě pravděpodobné.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Velryba? Ne. Žabička
Ocitli jsme se v závěru pravidelného ranního okruhu. Jdeme polní cestou, vlevo louka, vpravo pole. Na cestě spatřím něco hnědého. Ano, byla to žabička, skokánek.

Sluníčko svítilo, pěkně hřálo. Cesta suchá, louka jen ševelila. Napadlo mě, že bych měl žabičku přenést někam…
Vzpomněl jsem si na velrybu Timmyho. Čím víc kdo velrybám rozumí, tím důrazněji říká, že se do něho neměli montovat. Platí to o žabičkách taky?
Nechal jsem ji, ať se o sebe postará sama. Ale v hlavě mi to leží, to víte, že ano.