Mezi dvěma póly
Prezident Pavel vystoupil na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Letěl tam současně s ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Zahraniční politiku ještě předtím konzultoval s premiérem Andrejem Babišem. S Macinkou se sice při této příležitosti nesešel k samostatnému bilaterálnímu jednání, nicméně v Americe spolu běžně komunikovali. Dokonce jsme viděli společnou fotku, na které mezi nimi seděl náš ambasador v OSN Hynek Kmoníček a působil jako buffer zone, jak se dnes v politické a vojenské hantýrce říká.

Největší pozornost v našich médiích vyvolal jeho odsudek ruské agrese a v souvislosti s ní apel na upevnění mezinárodního řádu. To se dalo čekat. Jako novinka oproti obvyklým proklamacím se v projevu objevila pasáž o „překotném vývoji umělé inteligence“. Zdá se, že se z AI stává další téma pro kulturní války. Klimaaktivista si zkrátka musí zabalit odpor proti AI do svého levicového batůžku, to začíná být zřejmé. Pokud viníka klimatické změny vidíte v ekonomice volné soutěže, pak nevyhnutelně zařadíte rozvoj AI na černou listinu škůdců světa.

Důraz projevu byl kladen na mezinárodní řád, potřebu pravidel a multilaterální spolupráci. Svým duchem hodně připomínal nedávno vydanou knihu finského prezidenta Alexandra Stubba Trojúhelník moci. Stubb je přes svůj poměrně mladý věk veteránem všech možných politických organizací napříč zeměkoulí. Jeho kniha, podobně jako Pavlův projev, je apelem k dohodě, k překonání rozdílů a navázání spolupráce.

Můžeme k tomu zaujmout různé postoje, nicméně v konečném důsledku budou směřovat k jednomu nebo druhému pólu. Zkusím je stručně charakterizovat.

Mezinárodní dohoda je iluze. V dějinách nefungovala nikdy, v moderních dějinách v podstatě jen dvakrát. Poprvé po porážce Napoleona, podruhé po porážce Hitlera. Po doslova šílených, krvavých válkách si mocnosti vykolíkovaly svět a držely se jakýchsi pravidel. Když se generace vyměnily, pamětníci zemřeli a do dospělého věku dozrály nové horké hlavy, dohody padly. Sám osud OSN je toho důkazem. Jeho půdorys je nakreslen – obrazně řečeno – podle linie front druhé světové války. Ty jsou dávno zarostlé travou a OSN upadla do podoby byrokratické obludy ovládané převážně darebáckými despociemi. Úsilí o dohodu je marné, je třeba vsadit na hrubou sílu, protože ta nakonec v dějinách vždycky rozhodla.

Konec prvního pohledu, jednoho pólu.

Druhý pohled je idealistický v dobrém slova smyslu. Kooperace je vždycky produktivnější než konflikt. Spory jsou pudové, spolupráce se opírá o rozum. Volné uskupení zvané „svobodný svět“, anebo geograficky nepřesně „Západ“, na takovém přesvědčení stojí. Thomas Mann vydal v roce 1943 novelu Zákon. Mojžíš v ní předává svoje Desatero s plným vědomím, že lidé jsou slabí, hříšní a že přikázání budou porušovat, taky chybovat a selhávat. Skutečné, fatální nebezpečí a prokletí ale přichází až v momentě, kdy někdo prohlásí, že tato pravidla už neplatí, že jsou zrušená a lidstvo se jimi už nemusí řídit. Tak je to i s mezinárodním řádem.

Prezident Petr Pavel projevem v OSN vyjádřil podstatu naší příslušnosti ke svobodnému světu. Tento svět je pod tlakem, je možná v krizi. Zhroutí se ale až tehdy, kdy se na jeho základní teze o slušnosti a spolupráci, o toleranci a svobodě zapomene. Proto je správné je znovu připomínat, i na půdě tak degenerovaného spolku, jako je OSN.

Po obědě
Sedím na terase a piju kafe. Moc hezky svítí sluníčko. Nenechám se tím zviklat. Dnešek je hodně rozkolísaný. Jednou je hezky a za chvilku spustí déšť.
K tomu dojde vzápětí. Prší a já jen přemýšlím, jak dlouho to potrvá a jestli se zvedne vítr. Přiběhne Nora. Štěká. Stáčí čumák stranou. Je mi jasné, co mi chce říct. Někde na ulici je strašné nebezpečí.
"Běž se tam podívat," nabádám ji. Na ulici, toje na druhé straně domu. Prší docela dost.
Nora se na mě podívá.
Taková neodpovědnost, čtu jí v očích. Nejsem hadr na holi, abych v téhle domácnosti všechno zařizovala sama. Vrátí se dovnitř na svůj pelech. Znovu vyjde slunce a já dopíjím svoje kafe.