Martin Kuba a jeho Česko
Úspěšný jihočeský hejtman vystoupil z ODS s úmyslem založit nový celostátní politický subjekt. Krátce poté, co politický coming out provedl Jan Grulich a sdělil veřejnosti, že hodlá oživit zmírající korpus lidovců, Martin Kuba oznámil, že se zrodila politická naděje. Název je Naše Česko. Na názvu hodně záleží. Pan Vidlák s Kateřinou Konečnou založili Stačilo! A signalizovali tím cíl: zvrátit stávající pořádky a nastolit jiné. Tomio Okamura už v názvu oznamuje, že hodlá přímo řídit demokracii. Název Motoristé sobě mnozí brali jako srandu a vida, je to tak, bavíme se.

Takže Naše Česko.

Není to jen tak nějaké Česko, to je geografický pojem, eventuálně správní pojem, každopádně pojem chladně neutrální. Je Naše. Toto přivlastňovací zájmeno vyjadřuje vztah a netřeba dlouho hloubat, je to vztah pozitivní. Česko je naše a chceme si ho hýčkat. Když se zakládala Unie svobody, naznačoval se zájem o svobodu Ta „unie“ znamenala, že svobodu jich bude opečovávat víc. Kdežto teď se o Česko bude starat Martin Kuba a jeho strana, protože je Česko chudák zanedbávané. Slovo „český“ se z názvů politických stran takřka vytratilo. Čechy živoří v názvu mrtvé komunistické strany. Lidovci používají název už neexistujícího státu a kupodivu „česká“ je strana Pirátů – to aby se naznačilo, že Piráti jsou internacionála pokroku a na našem území funguje lokální buňka.

Martin Kuba se tedy explicitně hlásí k vlastenectví a to je dobře: nejviditelněji mávají vlajkami a „národními zájmy“ subjekty, které jen papouškují teze vyráběné v Moskvě. Pokud se nové straně podaří zvednout prapor autentického neagresivního, dělného a laskavého vlastenectví, na scéně se zjeví cosi, co tu není a co tu chybí.

Co dále víme? Mnoho toho není. Z rozhovoru s Novinkami nejvíc zaujal záměr „nabrat voliče z obou táborů“. Tedy jistě ne „antibabišismus“ - ostatně odmítnutí antibabišismu Kuba naznačuje poznámkou, že se „nechce vyjadřovat“ ke strategii za žádnou cenu chodit s ANO do koalice. Takže znovu, náruč je otevřena pro voliče obou táborů.

Jenže brzy bude nutné se vyjádřit k tématům, která vytvářejí nepřekročitelný příkop. Že máme mít rádi Česko, na tom se shodnou všichni, stejně tak na tom, že je třeba pomáhat babičkám. Ale co Ukrajina, pomoc bojující zemi, nebo dokonce angažmá v koalici ochotných? O nutnosti obrany vlasti mluví Okamura taky. Ale co F-35 nebo pět procent HDP na posílení obrany? Pochybnosti o smyslu Green Dealu dnes patří k mainstreamu. Připojí se ale Martin Kuba k tažení enviromentálního zmocněnce Filipa Turka proti čtvrt kilometru vysokým větrníkům, které výměnou za to, že budou úhrnem jeden měsíc v roce vyrábět „zadarmo“ elektřinu, budou trvale hyzdit krajinu a masakrovat živočichy? A to mě napadají otázky, které jsou jaksi na pořadu dne a mluví se o nich od rána do večera. Tyto a mnohé jiné na vyjádření Martina Kuby čekají, aby se vyjasnilo, jak to s Naším Českem myslí.

Jan Grulich se chce pokusit oživit bytost, která živoří ve vegetativním stavu. Martin Kuba se pustil do výroby Golema. Jednomu pánovi se to u nás už povedlo, ale holt, co je to platné, byl to rabín...

Ouha, ta tlama

Nejsou to vždycky jenom veselé historky. Prozradím dnes jedno trápení, které Noru sužuje už… možná půl roku. Několikrát denně, a je nevyzpytatelné, kdy se to stane, nemůže zavřít tlamu. Jako kdyby se jí kloub uvolnil. Třese hlavou, zkouší si čelist vrátit na správné místo. Zřejmě ji to nebolí. Snažíme se jí pomoct jemnou masáží. Nechá si na čelist sáhnout, proto si myslím, že ji to nebolí. Nepřišel jsem na to, co to způsobuje: přechod z tepla do zimy? Zívnutí? Žrádlo? Někdy to přestane třeba na týden a zase se to vrátí.

Holt, to jsou neduhy stáří. Mně to bude někdo povídat!