Pravda pozdního Václava Klause
Předvolební atmosféru mám rád pro její komické momenty. Z té aktuální vnímám jen část, tedy komunální, protože u nás na vsi tentokrát senátora nevolíme. Možná mě klame zrak, ale myslím, že letos víc než jindy se viditelně exponují političtí lídři, třebaže jde v zásadě o komunální volby. Otevřu libovolný článek na Neviditelném psu. Po pár odstavcích bác ho a je tam Karel Havlíček. Tváří se, jako by mi právě prodal ojetinu s přetočeným tachometrem, nabízí ruku a slibuje, že se teď začne makat, a tím pádem je třeba „volit naše“. Linka je zřejmá. Volte naše lidi pro naše lidi. Mě se to netýká. U nás na vsi stranické kandidátky nemáme, jen domácí, jedna je trvale vítězná a druhá trvale prohrává. Takže mě to neba a letos vynechám.

Jinde to ale mají jinak a „naši lidi“ si brousí zuby. Do předvolební kampaně nastoupily těžké váhy, předsedové stran i jako kandidáti: Jan Grolich, Matěj Ondřej Havel, Zdeněk Hřib, Martin Kupka a Petr Macinka – na rozdíl od předešlých opozičních jediný vládní, totiž ministr zahraničí a dokonce vicepremiér. Načež padla kosa na kámen. Podle Dramaturgického plánu „platí podmínka, že žádný z pozvaných diskutujících se neúčastní jako kandidát obecních či senátních voleb.“ Jde o Superdebatu pro předsedy „relevantních stran a hnutí“.

Petr Macinka má pravdu, když říká, že jde o stupidní opatření. Nabylo účinnosti 10. září 2026, a to už bylo jasné, kdo kde kandiduje, a uspořádat debatu jen pro nekandidující předsedy za??, kdy všichni kandidují, je opravdu kokotina. Vymyslela ji hlava v kategorii strážmistra Flanderky. Jenže už Římané říkali „dura lex, sed lex“, tedy „tvrdý zákon, ale zákon“. Bylo to avizované. Nadávali asi všichni předsedové, že nemohou do Superdebaty, na kterou je málokdo zvědavý, protože pozornost politických debat na sebe stáhla Prima ještě předtím, než se podařilo vyštípat Václava Moravce. Petr Macinka ale dokázal přetavit nadávání do činu… Až do uzavření volebních místností v sobotu zakázal zaměstnancům Ministerstva zahraničí komunikaci s ČT a vystupování v jejím vysílání.

Líbilo by se mi, kdyby se zaměstnanci MZV vypravili na Kavky, aby tam před televizním barákem uspořádali skupinové vystoupení ve stylu Alexandrovců. To se určitě nestane a zůstane jen u pošetilého snu. Jeden dva disidenti by se ale snad najít mohli. Riskovali by míň než ta hrstka statečných, která v srpnu 1968 protestovala na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa. Ministerstvo Macinkovi nepatří. Nemá co komu zakazovat a nemá co vykazovat novináře z tiskových konferencí. Není vojenský velitel dobytého města. Jeho partaj se propadla pod hranici volitelnosti. Pokud měl pozdní Václav Klaus v něčem pravdu, tak ve svém úsudku, že Motoristé na vládní angažmá nejsou zralí. Otázka je, na co zralí jsou.

Muž, pardon, pes který stál v cestě
Zmínka o muži, to je jen vzpomínka na film který jsem neviděl. Pes který stál v cestě je bezpochyby Nora. Má pozoruhodnou schopnost překážet. Disponuje jakýmisi radary a skenery a lidary a kombinací těch tří plus dalších dosud neznámých čidel pozná, kam chci jít a postaví se do cesty.

Nedělá to, aby mi cestu znesnadnila, natož překazila. Naopak. Tváří se při tom zúčastněně a celým vzezřením dává najevo, jak jí záleží na úspěchu mého směřování.

Zvlášť když jdu do garáže k piksle se žrádlem.