Politická veselice v tropickém vedru
Ruku na srdce. Tušili jste před volbami, že na širém světě existuje jakýsi pan Macinka? Vy možná ano a pak si zasloužíte Řád svatého Vševěda a titul znalce politických zákoutí České republiky. No a vidíte, šéf strany potácející se těsně nad hranicí volitelnosti se stává v české politice bodem, kterého se dožadoval Archimédes, aby pohnul zeměkoulí. Přitom pan Macinka nepřispěje ke zlepšení ani zhoršení našich životů ani o píď. Vynořil se a zmizí. Teď ale on a jeho činy plní média… naprostými hloupostmi.

Doznívá aféra s „ústavním pučem". Podle definice Wikipedie je puč „ (často násilné) svržení vlády a převzetí politické moci ve státě." V našem případě rozhodnutí Ústavního soudu vedlo k tomu, že zůstane všechno při starém. Summitu NATO se zúčastní prezident s premiérem tak, jako devatenáctkrát před tím. Jen jednou jel premiér sám, protože byl prezident nemocný. Kdyby byl zdravý, jistě by jel také. Nestalo se tedy nic převratného. Vlastně se nestalo vůbec nic.

Rozruch nastal kvůli jakémusi panu Macinkovi, který získal 6 a půl tisíce preferenčních hlasů a veřejně slíbil, že vstoupí do učebnic politologie znepříjemňováním života prezidenta republiky, zvoleného bezmála třemi a půl miliony hlasů. Podiv vyvolala rychlost rozhodnutí Ústavního soud. Ale i načasování jde na vrub Macinkovi. V důsledku účelového načasování rozhodnutí vlády o složení delegace měl Ústavní soud jen jediný den, středu 24. června, pokud nechtěl měnit zavedenou praxi. Jak naloží s kompetenční žalobou nevíme. Moc bych si přál, aby i debata kolem „puče" přispěla k jeho neutrálnímu rozhodnutí: posílit současný stav a doporučit maximální součinnost vlády a hlavy státu s preferencí kompetence vlády. Ale tak, aby příští Macinkové nemohli pro prezidentovi skákat jak po trampolíně. O což se pan Macinka zjevně snaží.

On si ale nedá pokoj, pan Macinka. Zasloužil se o další směšnou aféru. Podnět k ní dal ministr kultury Ota Klempíř. Měl by se smířit s tím, že v rezortu najde víc odpůrců než stoupenců. Nebo aspoň, že se vždycky najde v publiku někdo ochotný na něho pískat, hulákat a bučet. Udělal by dobře, kdyby raději nikam nelezl. Jako ministr ale občas vylézt musí a tak tedy aby s pískáním raději počítal.

Proč ale den po incidentu na stejné místo nastoupil pan Macinka, to je skutečně nepochopitelné. Kdo ho k tomu nutil? Opravdu si myslel, ž svým vystoupením dav očaruje a získá si ho na svoji stranu a přinutí ho ke skandování „Oto, promiň"? Že pak tomu Boris Šťastný nasadí korunu nápadem zrušil veselici ve Strážnici dotace, to je fakt už jenom třešnička na dortu.

Tyhle lidi máme v politice hlavně k obveselení. Bohužel ale taky k rozeštvávání společnosti. Proto nabádám, berme to s humorem a nepřikládejme tomu vážnost. S úsměvem jde všechno líp...

Není o čem psát
Minulý týden jsem toho tu moc o pejscích nenapsal, nebylo co. Probíhalo to po ty horké dny asi takto: ráno okruh. Normální. Pak horko. Pejskům se nechtělo, mně se nechtělo. Po čtvrté odpoledne jakž takž ožili. Naložil jsem je tedy do auta a odjel s nimi do lesa, abychom tam obešli rozumně dlouhý okruh. No a pak až večer procházka po Prasečáku.
No jo, ale dnes? Vrátili jsme se z toho lesního okruhu, a sotva jsem se vzpamatoval, chtěli znovu! Divil jsem se, co že to do nich vjelo. Divili se, že se divím.

Je přece sedm večer a to je nejvyšší čas na Prasečák…
No jo, nejvyšší čas… Takhle v září to bude platit, ale teď…

Ach jo. Tak holt jdeme.