Ukrajina a její čekání na kompromis
Americký prezident Trump dal Ukrajině lhůtu do příštího čtvrtka, aby přijala jeho plán, nebo… uvidíme. Ukrajinský prezident Zelenskyj odpověděl, že jeho země stojí před volbou mezi ztrátou důstojnosti nebo ztrátou klíčového partnera. Co s tím?

Reálně uvažujícímu člověku (jistě je to i Zelenskyj) bylo jasné, že musí dojít ke kompromisu od první chvíle, kdy země ustála přepadení, nezhroutila se a zahájila účinnou obranu. Co všechno bylo jasné? Že vyhnání Rusů a zvláště pak znovuzískání Krymu je mimo realitu. Pro Rusy pak bylo jasné, že Ukrajinu sice mohou dobýt beze zbytku, ale za cenu obrovských nákladů ekonomických, lidských i politických. Kompromis byl nevyhnutelný, ale nejasná je podoba, jak by měl vypadat. Psychologicky nejpřijatelnější je „čára dotyku": kde má kdo své vojáky, tak to zůstane a nad touto klikatou linkou sklene se duha míru.

To nemůže fungovat. Potíž je v tom, že každé jiné řešení budou obě strany pokládat za prohru / vítězství.

Taková je situace a udělejme tlustou čáru, protože nemá cenu nad tím dál mudrovat, děláme to bezvýsledně čtyři roky. Nakonec to „tak nějak" dopadne. Momentálně Amerika hrozí ztrátou zájmu, pokud Ukrajina na její plán nepřistoupí. To je hezké a bude se to líbit MAGA příznivcům Donalda Trumpa, až na to, že to svět, zejména „globální jih", to bude pokládat za prohru a pokud je něco v politice pokládáno za prohru, pak je to prohra.

Dále: pokud USA hodí ručník do ringu a stáhne se, obnaží se situace Evropy. Je dobře si připomenout, že Evropa není schopna si ošetřit ani volnou dopravu Rudým mořem. Byla schopná poslat válečné lodě jako doprovod konvoji Gréty Thunbergové, ale proti jemenským teroristům zasahují Izraelci a Američané. Není to vina „Unie", je to vina někdejších mocností, jako je Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Mocností, které – historicky vzato nedávno – vládly světu. Teď si nedovedou poradit ani se somálskými piráty.

Jak bude vypadat kompromis? Dojde k němu na základě aktuálního amerického návrhu nebo k němu dojde jindy a jinak? Jen jedno je podstatné. Dám příklad. Předválečné Československo mělo 140 tisíc kilometrů čtverečních, kdežto Česko má dnes 79 tisíc. Ztratili jsme skoro polovinu území. Uchovali jsme si ale státnost, identitu. Pokud přetrvá ukrajinská identita, bude to vítězství, i když kompromis bude bolestný.

Proč si to přát a hlavně, proč tomu pomáhat?

Je k tomu mnoho důvodů, ale jeden je zcela sobecký. Pokud by mělo dojít ke zhroucení Ukrajiny jako státu a identity, čeká nás migrační vlna tak drtivá, že nebude mít srovnání s ničím co bylo dřív.

Mimochodem, jako námět k přemýšlení… to byl důvod, proč Západ přistoupil na osamostatnění Kosova. Tehdy panovala obava před třemi miliony uprchlíků. Kolik milionů by prchalo z Ukrajiny, pokud by se fronta zhroutila, Zelenského vláda padla a nastal by chaos?

Krásný slunečný den

Drobet mrzne, ale aspoň nemusíme mejt tlapky. Ráno Ljuba odebrala Garině moč, odvezl jsem to na veterinu a všechno je v pořádku! Enem má přece jen pro sichr protičurací kalhotky.

Odpoledne slyším Noru štěkat. Jdu se podívat. Na zdi sedí kočka a Noora stojí a štěká. Kočka si z toho nic nedělá. Zavolal jsem Gari. Ta se válela na svém křesílku v obýváku. Nějakou chvilku to trvalo, než jsem ji přesvědčil, že je venku kočička.
Potvora kočka zmizela, sotva se Gari objevila ve dveřích. Je to jiná třída respektu!

Chodí nám na ptáčky, bestie jedna.