Zatím jsme z toho venku
Evropská komise zveřejnila v pátek druhou výroční zprávu o migraci. Česko je zde nově zařazeno mezi země ohrožené migračním tlakem. Získáváme přístup ke „stálému souboru nástrojů EU pro podporu řízení migrace" a můžeme žádat o „částečné nebo úplné" zbavení přispívat do „rezervoáru solidarity". Jsou to pojmy z eurospeaku, podobně jako „kompenzace odpovědnosti". Pod těmito těžko uchopitelnými termíny se skrývá to, čemu zlomyslné nahnědlé živly podporované Putinem říkají „kvóty" - povinnost přijímat migranty anebo se z povinnosti vyplatit finančně.

Už Fialova vláda, která migrační pakt přijala, tvrdila, že „jsme z toho venku", protože je u nás milion Ukrajinců. Nikde to ale černé na bílém nebylo, teď ano a milion Ukrajinců stojí na misce vah. Co z toho?

Vlastě nic. Momentálně nám nikdo migranty z Afriky necpe a pokuty za nesplněné kvóty od nás taky netahá. To ovšem neznamená, že se to nestane jedním obratem bruselské politiky. V dokumentu napočítáme patnáct členských států ohrožených migračním tlakem a čtyři pod migračním tlakem na plné pecky. Ne, Jára da Cimrman by neměl důvod k dotazu „není to málo, Antone Pavloviči". Je to sakra hodně, nicméně celkově podle dokumentu migrační tlak klesl na polovinu.

Je určitě dobře, že Brusel uznává migraci jako problém a migrační pakt je aspoň náznak snahy ho řešit. Nicméně pořád ještě chybí to hlavní, totiž označení některých skutečností plným jménem.

Pořád ještě se otevřeně neříká , že Evropa potřebuje zahraniční pracovníky a nejen že je schopna, ale je ochotna je akceptovat. Příchozí musí splňovat dvě zdánlivě samozřejmé podmínky, totiž že budou pracovat a podřídí se zákonům a zvyklostem hostitelské země. Nedávno o tom mluvily italská a dánská premiérka a vzbudilo to poprask, jako by porušily kdovíjaké tabu. Nesmí to být tabu, ale samozřejmost a od toho jsme daleko. Čerstvý dokument EU to ani vzdáleně nenaznačuje. S tím souvisí předstírání, že mezi migranty nejsou rozdíly, jelikož to jsou všechno „lidé" a mají „lidská práva". Jistě že to jsou lidé s právy, ale je obrovský rozdíl mezi muslimským Somálcem s nataženou rukou a Ukrajincem, který přišel pracovat a živit rodinu. Věci se pohnou kupředu, až se o tom začne otevřeně mluvit bez rizika označení za rasistu nacistického typu.

Což bohužel pořád ještě trvá.

Štěkání na nepravý strom
Ano, mám ten výrok z jakési kovbojky, četl jsem ji jako kluk: Štěkáte na nepravý strom, šerife, praví pistolník. Jako obvykle, použiju tu sentenci neoprávněně. Nejde ani o šerifa, ani o strom…

Zkrátka, jdeme s pejsky lesní silnicí, která spojuje Zvoli se sousední Březovou. Na mapě ji najdete, ale nezkoušejte ji projet autem. Tři sta metrů od Březové je závora a museli byste se vrátit. Nicméně jezdí tudy auta, protože odbočka směřuje k osadě Hůrkovo pole. Kudy jezdí auta, tam bývají výmoly. To je běžné. V Hůrkových polích ale bydlí pán, který jednou za tři, čtyři měsíce vytáhne čtyřkolku, připojí k ní valník, na něj navrší jakousi směs štěrku a všeho možného a silnici projede a díry vyspraví. Obdivuhodné. Vždy s ním zapřádám hovor a chválím.

Pejskové to vidí jinak. Je to pán, který jim šeredí s jejich silnicí a zaslouží tudíž pokárání. Štěkají na něho. Už chápete spojení? Je to opravdu nepravý strom, ten obětavý pán!