Republika fackující, republika fackovaná
Upřímnou soustrast vám všem, kdo se pokoušíte – asi jako já – zachovat si chladnou hlavu a posuzovat naši politickou scénu s nadhledem a odstupem. Takový nešťastník má dvě možnosti. Může se přidat na jednu nebo druhou stranu, ale pak musí spolknout žábu a dívat se stranou, aby úlety a nesmysly jeho přátelské, vyvolené strany zůstaly mimo zorné pole. To je ta, řekl bych, snazší cesta, cesta stranictví. Udržet si nestranný nadhled lze, ale je to čím dál těžší, protože ty úlety a nesmysly fungují jako dravý vodní proud, který ohlodává ostrůvek, na kterém se snažíte se svým nestranným pohledem udržet. Zkusme to. Jak by asi bylo rozumné, aby to bylo.

Ústavní soud způsobil, že se do Ankary na summit NATO pojede v zavedené sestavě, jako v minulosti dvacetkrát (mínus jedna, kdy byl Zeman nemocný, ale kdyby nebyl, jistě by jel taky). Jak si to zařídíte, vládo a Hrade, to je vaše věc. Poletíte dvěma letadly? Jinak to ani nejde, víme, jak to dopadlo s polskou politickou reprezentací na palubě jednoho letadla. Akreditace pro prezidenta zřejmě podána, tečka. Není o čem diskutovat. Další informace čekejte z Ankary.

Tak to ale neprobíhá. Nejdřív prezident vrazí šťouradlo do čerstvé rány: ono to superrychlé rozhodnutí Ústavního soudu BYLA rána, ne že ne. Trvá na tom, že on povede delegaci. Jestliže si Macinka umínil prezidenta ponížit, teď si prezident umínil ponížit premiéra. To je z jeho strany facka. Načež následuje jedna další za druhou. Žádost o schůzku ze strany prezidenta, premiér odmítá, facka. Premiér vyzve prezidenta, ať nikam nejezdí. Facka. Kolika facek se do sedmého července ještě dočkáme?

Fackami ovšem nejvíc trpí Česká republika, důvěra v její instituce, důvěra v politickou reprezentaci (časem asi každý dojde k závěru, že „ten druhý" si facky zaslouží). Fackujeme se a republika se zatím tiše rozkládá v marasmu, kdy se nic neděje, protože se nic nemůže rozhodnout...

Není o čem psát
Minulý týden jsem toho tu moc o pejscích nenapsal, nebylo co. Probíhalo to po ty horké dny asi takto: ráno okruh. Normální. Pak horko. Pejskům se nechtělo, mně se nechtělo. Po čtvrté odpoledne jakž takž ožili. Naložil jsem je tedy do auta a odjel s nimi do lesa, abychom tam obešli rozumně dlouhý okruh. No a pak až večer procházka po Prasečáku.
No jo, ale dnes? Vrátili jsme se z toho lesního okruhu, a sotva jsem se vzpamatoval, chtěli znovu! Divil jsem se, co že to do nich vjelo. Divili se, že se divím.

Je přece sedm večer a to je nejvyšší čas na Prasečák…
No jo, nejvyšší čas… Takhle v září to bude platit, ale teď…

Ach jo. Tak holt jdeme.