Dopadlo to jako vždycky, rozum prohrál
Zklamaný je ten, kdo doufal, že nastane aspoň elementární odpovědnost vůči zájmům země v otázce bezpečnosti, ale dopadlo to jako vždycky: následuje zklamání. Vládní sestava nastoupila do sněmovny s imbecilním požadavkem zahalit parlamentní jednání o obraně státu do hávu tajemství a vyloučit dohled veřejnosti a obě opoziční strany hystericky odpověděly demonstrativním odchodem. Prezident Petr Pavel, který se chtěl jednání zúčastnit, se musel omezit na zoufalé komentáře.

Obě strany, zosobněné Babišem a Fialou, usilují o neuskutečnitelné. Babiš chce mít po volbách ve sněmovně nadpoloviční většinu pro hnutí ANO (nestane se, leda by pánbu nebyl doma) a Fiala chce zůstat ve vládě (nestane se, leda by pánbu nebyl doma). Petr Fiala nastoupil do předvolební kampaně oděn do barev Zelených a Socdem (zřejmě svěřil kampaň imbecilům) a chce vyhrát tím, že obyvatelstvo přesvědčí, že Babiš je novodobý Henlein.

Je to truchlivá podívaná. Že je Babiš Putinův agent věří jen tvrdé jádro mediálního mainstreamu. Slovenský scénář u nás nehrozí, protože s výjimkou Babiše nejsme Slováci. Však taky chytrý Slovák Babiš to zachytil na svůj nasliněný prst a zmírnil svoji chcimírovskou písničku, když mu řekli, že sympatie k Rusku jsou u nás omezené na stoupence Kateřiny Konečné a dalších vlastenců tohoto typu.

Do toho tedy spadla tahanice o navýšení rozpočtu na armádu. Jisté je, že obyvatelstvu je spíš nakloněno třináctým důchodům, mateřské dovolené pro otce a podobným vylomeninám, než budování obrany proti státu, který otevřeně nás má na seznamu nepřátel a prohlašuje že chce revizi výsledků Studené války. Od vládních stran i opozici bychom přesto měli očekávat aspoň minimální míru odpovědnosti. Vláda opravdu musí jasně a trpělivě vysvětlit svůj koncept a opozice by měla přestat házet slepě vidle do všeho, co vláda udělá.

Kdyby se shodli aspoň na tom minimálním, na účasti na evropské protiletadlové obraně, byla by to velká úleva a zeslábl by pocit, že jsme v moci idiotů. Ale to je cosi z říše snů.

Zoufalství

Odjížděl jsem něco si vyřídit. Otevřel jsem si bránu, vyjel, dálkovým ovládáním ji zavřel a jedu za svým důležitým cílem.
Mrknu do zrcátka. Pořád koukám do zrcátka, to je jeden z mnoha důvodů, proč ještě nejsem na krchově.
Uprostřed ulice stojí Nora a zoufale za mnou hledí. On jede pryč. On mě s sebou nevzal.
Vrazil jsme tam zpátečku, zacouval jsem, Noru vrátil do zahrady, znova zapnul bránu a počkal, až zaklapne.
Divím se jí, že se mnou chce pořád být. Vždyť já sám sebe nemůžu vystát!