Prezident Pavel by musel zákon o daních podepsat ve čtvrtek, tedy posledního, aby mohl platit od prvního, tudíž od pátku. Místo toho vzkázal obyvatelstvu po tiskové mluvčí, že možná podepíše, možná zamítne a druhý den podepsal. V pátek pak každý kdo byl v dosahu klávesnice psal, co to všechno mělo znamenat. Že prý chtěl prezident dát najevo, jak je rozezlen, že mu nedali ústavou předepsaných patnáct dní, protože parlament to schválil pozdě a jiní zase, jestli je to dobře nebo špatně a co to bude znamenat pro lidi, jednak pro důchodce, jednak pro dosud ne důchodce, avšak po předčasném důchodu prahnoucí. Zatím to vypadalo tak, že je vláda loď bláznů, která pluje neví kam bez kormidla a bez plachet a parlament opičinec zablokovaný obstrukcemi a paralelními agendami, například zda povolit manželství homosexuálům a zároveň dát do ústavy, že je manželství svazek muže a ženy, přičemž každý už ví, že žádní muži a žádné ženy nejsou, jelikož pohlaví je společenský konstrukt. Aby to uklidnil, prezident vzkáže ve čtvrtek že ne, aby dal v pátek najevo, že ano. Máme teď jedinou jistotu: oni mají republiku na hraní. Někdo by jim měl říct, že lidi koukaj. Už tři roky nosím Noru po schodech – po úraze a následné operaci nemůže po schodech běhat. Přízemí máme bezbariérové, v patře ale jeden schod je – moje pracovna je o schůdek pod úrovní ostatních místností. V poslední době to probíhalo tak, že se ráno Norma vzbudila ve svém pelíšku a odešla do dalšího pelechu u mě v pracovně. Zpravidla jsem ji ale nabíral na koberci v předsíňce před koupelnou. Ne vždycky, jak se to šiklo. Dneska ale jsem narazil na tvrdou vodu, když jsem ji chtěl nabrat v pracovně. Rázně odmítla, vysápala se přes schod a odběhla na koberec před koupelnou a nasadila postoj „přenoska": tady mě smíš popadnout a zvednout, odsud půjdeme!
|