A je to tu zase
O trampotách kolem zákona proti dezinformacím jsme tu už psali na podzim. Tento týden ale prosákl do médií další projekt. Jde o plán, na kterém pracuje Úřad vlády a ministerstvo vnitra. Zde citát z dokumentu, jak byl zveřejněn:

Předloží se vládě návrh zákona doplňujícího trestní zákoník o trestnou činnost vědomého a záměrného šíření dezinformací s cílem významně poškodit demokratický charakter státu či jeho klíčových bezpečnostních zájmů.

S tím by neměl mít svobodomilovný občan problém. Sice jen namátkou zagooglím a vidím, že máme zákon 120/1971sb. o ochraně státního tajemství, zákon 40/2009 řeší šíření poplašných zpráv, právník jistě vysype z rukávu půl tuctu dalších zákonů, které omezují šíření lží, vyvolávání paniky, a dalším nepravostem. Občan asi taky nebude zavírat oči nad tím, že nám vyvstala jasná a přesně konturovaná hrozba v podobě Putinova státu, který má uvnitř naší země spojence, (donedávna jím byl i prezident republiky), který svým vlivem zasahoval a jistě dál zasahuje do obranyschopnosti země (vzpomeňme na sabotáž radaru v Brdech, který měl být naším příspěvkem k obrazně kontinentu tehdy ještě hlavně ze strany zemí jako je Írán). Nad tím nelze zavírat oči a stát je povinen konat.

Má především k tomu účelu zřízené tajné služby. Občan o jejich činnosti by neměl mnoho vědět, jsou přece tajné. Ale měl by vidět výsledky. Jistě tu jsou, vrbětická kauza je nemalý úspěch s viditelnými důsledky – škrt ruské účasti na jaderném programu a pak ochromení ruské rezidentury v Česku. Linie je jasná – je třeba odhaloval kontakty a hlavně toky peněz. Kdo financuje takovou továrnu na lež, jako je Aeronet? Je snad těžké takový finanční tok zaškrtit, když víme, jak dovede finančák zakleknout na kdejakého zelináře? V této souvislosti vzpomínám na knížku kterou už dávno nemám, je to Tichý Kanaďan os Harforda Montgomery Hyde o vzniku angloamerických tajných služeb: ty čelily na přelomu třicátých a čtyřicátých let stejným hrozbám, jakým jsme od Hitlerova ruského následovníka vystaveni my. Doporučil bych Michalu Klímovi, aby si ji přečetl, pokud ji nezná.

Jsou to vážné věci a žádají vážné řešení. Když ale čtu, že jde v prvním plánu o sto padesát mega a o ty se mají rozdělit elfí neziskovky a mravná média šířící pravdu, pak pozvednu obočí a řeknu si, ano, chlapci na to jdou opravdu jinak, než šel před pětaosmdesáti lety William Stephenson, který dovedl nacistickým šiřitelům lží (a že měli v USA s jejich tehdy ohromnou německou minoritou rozsáhlé publikum) pořádně zatopit.

Za Neviditelného psa zde mohu prohlásit, že se tu taky snažíme o potírání dezinformací, taky se přihlásíme o finanční podporu a pokud nám ji úřady přidělí, pošleme ji na Ukrajinu na tank. Třeba ty prachy vystačí na jeden článek do pásu, taky dobrý.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Pukrle

Život se psem je plný rituálů. Chtějí to psi, ne lidé. Vše se musí dít tak, jak to bylo před tím. Tudíž závěr dne je v duchu hesla „vyčurat a spát".

No jo, ale co když se denní program vyvrbí tak, že Ljuba se vrátí s pejsky z třetí večerní procházky a je to už v době, kdy by se mělo jít spát?

Vrátily se obě, Gari i Nora, vyčurané, to je hlavní účel procházky. Pak přijdu já a zavelím „vyčurat a sppát".
Nora to řeší odchodem do křovin. Nemám námitky. Gari přičapne. Je to jako byla na šlechtických dvorech figura „pukrle" neboli „kniks". „Mě neoklameš!" zahřmím. Načež Gari zajde za roh a za chvilku se vrátí a tváří se vyčuraně.

To je v pořádku. Dělám ze sebe pitomce, ale i to patří k rituálu.