Česká hymna na sudetoněmeckém sjezdu
Střízlivě uváženo, téma to není. Zcela určitě to není téma pro širokou veřejnost: tématem je drahota všeho, obava z budoucnosti. Za zmínku nicméně stojí, že na sudetoněmeckém sjezdu v Bavorském Hofu zazněla naživo česká národní hymna. Bavorský premiér Markus Söder to označil ve svém projevu za symbol toho, že Češi a Němci nejsou nepřátelé.

Událost je to bezpochyby pozitivní a je dobře ji takto kvitovat. Hymna zazněla před vystoupením lidoveckého poslance Pavla Bělobrádka, který účastníky sjezdu pozdravil a vyřídil jim pozdravy od „některých členů vlády“. I to je pozitivní. Je dobře, že viditelný český politik na sjezdu vystupuje a tlumočí pozitivní signály části momentálně vládnoucí sestavy.

Kdyby ale vztahy byly úplně normální, žádný sudetoněmecký sjezd by se nekonal, vše by bylo zapomenuto, propadlo by se to do historie a nebylo by o čem psát do novin. Realita je jiná. Sudetští Němci, žijící v třetí, čtvrté i páté generaci v Německu, vnímají domovinu předků jako cosi, čím se mají zabývat a právě tak u nás ostražitost nepohasla. Události aktuálního roku nám připomněly, že se v dnešním světě může stát cokoli, co bychom nečekali a dokonce o čem bychom předpokládali, že je nemožné. Tudíž se za jistých, dnes nepředvídatelných okolností může stát, že se Německo opět stane hrozbou a Sudetští Němci ostřím hrozící dýky. Starejme se o tom, aby se nestalo – a aktuální politika vedení sudetoněmeckého spolku i aktivita části české politické reprezentace přispívají k tomu, aby se pozitivní vztahy Česka a Německa nekalily.

Česká hymna, připomeňme, má svůj původ v Tylově hře Fidlovačka z roku 1834, původně naprosto neutrální text nabyl politického obsahu vinou rakouské policejní represe. Naše dějiny by vypadaly jinak, kdyby sudetští Němci píseň zpívali, dejme tomu, o sto padesát let dříve. Bohužel, vzestup nacionalismu v devatenáctém století neumožnil na našem území takovému uspořádání, jaké mají Švýcaři, kde vedle sebe žije obyvatelstvo jazyka francouzského, italského i německého se společným vztahem k švýcarské identitě. K něčemu podobnému se u nás nikdy ani náznakem neschylovalo, a úplně paradoxně, habsburský císařský dvůr byl českým národním snahám vlídný a mohl by jim vycházet vstříc ještě víc, nebýt doslova zuřivého odporu německých obyvatel země. Projevilo se to třeba při pokusech o narovnání po roce 1866 a opakovaným sabotováním panovníkova slibu, že se nechá korunovat českým králem a mnoha dalších příležitostech. Ano, tak daleko sahají kořeny nevraživosti, a vyvrcholilo to po druhé světové válce, kdy vítězné mocnosti usoudily, že „stabilizace poválečné situace bude možné dosáhnout vytvořením homogenních národních států bez etnických menšin“. Což vedlo k vyhnání Němců nejen od nás.

Závěr z toho nemá smysl dělat žádný. Historicky navařená kaše je bezpečně přiklopena pokličkou a nesmrdí. Že jsou vztahy dobré je třeba vítat, a hlavně, je třeba je udržovat. Zhoršení je něco, o co není co stát. Špatného se na cestu nakupilo až moc.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Jsem veliká. Jsme veliké.

Noře už je jedenáct, kde jsou ty její štěněčí časy! Trochu jsme si je připomněli. V těchto dnech zakončujeme jednu etapu Oázy klidu, kterou Ljuba založila na svém pozemku za zvolskými humny poblíž místa zvaného Hůrkovo pole. Už tam máme jednu lavičku pod lipami a zřídili jsme dvě kamenná posezení. Jedno sestává ze tří, druhé s dvou kamenů, hodně jsme se lopotili, abychom jejich postavení doladili podle zásad zenové zahrady. Hlavní zásada: kameny o sobě musí vzájemně vědět. Jak to udělat, na to se zeptejte Mistra Ikjú, ten to věděl nejlíp.

A co Nora? Když byla štěně, ráda lezla po kamenech a dělala já jsem veliká. Nezapomněla na svoji dovednost, ráda ji zopakovala… a Gari předvedla, že taky dovede být veliká. Dlouho ale jim to nevydrželo. Jen co cvakne závěrka aparátu, to je asi tak pětisetina vteřiny.

Čtěte neff.cz.