Čas od času přijde instituce a objeví nějakou Ameriku. Tentokrát je to česká školní inspekce, která prověřila a zjistila a do tabulek zanesla, že naše školy nedokáží nebo málo dokáží odhalit nadané žáky a podpořit jejich talent. Některá zjištění jsou zajímavá i bez ironie, například že 58% gymnázií je schopno identifikovat a podpořit nadané žáky, kdežto ve středních odborných učilištích inspekce konstatuje nulu. Nejlépe pracují umělecké školy, kde s talentem kloudně zacházejí v 96%. Z čehož plyne, že máme nepoměrně více Picassů než Edisonů? Ne, tahle úměra nefunguje.
Zpráva odhaluje něco, o čem se ví odjakživa a čas od času se o tom mluví. Což neznamená, že je k ničemu. Snad přispěje aspoň malým dílem k postupné změně atmosféry a vztahu k nadání a výkonu. Alarmující je zjištění, že někteří učitelé nadané dítě identifikují – aby je potom deptali. Změnu jejich chování nevyvolá žádný výnos a žádný inspektor. K tomu přispěje až obecné poznání, že talent je hodnota, která slouží nejen talentovi, ale všem.
Platí ale i jiná pravda. Talent ještě není záruka úspěchu. Ten se mnohdy dostaví až jako výsledek zápasu, nejednou i zápasu se školou a školskými inspektory.

JAK ŽIVOT JDE: Oči gorily
Ještě se ve vzpomínce vrátím k poslednímu semináři Idifu v pražské ZOO. Jedno ze zastavení je vždy v pavilonu goril. Když tam přijdeme, čekánás drobná obtíž - zapotí se čočky objektivů. Naštětsí tam mají foukadlo, kterým se dá objektiv vysušit, chytré opatření - takových podobných chytrých opatření je v pražské ZOO plno.

Králem houfce goril je pan Richard. Říká se o něm, že nemá rád foťáky s velkým objektivem a když na něj někdo takový kanón namíří, rád skáče na sklo a to pak je leknutíčko.

Přišli jsme tam a Richard nikde - jen členové jeh stádečka se tu a tam povalovali v hromadách dřevité vlny. Nakonec jsme ho našel: hned vlevo od vchodu, v zastrčeném koutě výběhu, má Richard pelíšek. Je to fakticky postýlka, asi metr nad zemí. Tam, v šeru, skoro ve tmě, ležel Richard.

Přistoupil jsem ke sklu. Ležel tak metr a půl od skla... naštěstí na druhé straně. Nedělal nic, jen tak ležel a koukal se na mě.

Ty jeho oči! Setkal jsem se s jeho pohledem už při několika předešlých návštěvách. Je to jiný pohled, než když se na vás dívá kterékoli jiné zvíře. Máte dojem, že se na vás dívá člověk zakletý do obrovské hmoty gorilího samce. Přepadl mě trapný pocit, že očumuju nějakého člověka, který tam leží a chce mít klid.

Takže jsem se vzdálil dřív, než se Richard pokusí mi sebrat foťák s nepřiměřeně velkým objektivem.