Dá se aplikovat takový příklad na politickou situaci?
Podstatné je, co udělá chirurg s amputovanou snětivou rukou. Neznám podrobnosti, nicméně nepochybuji, že se nějakým důstojným a ve výsledku čistým způsobem sprovodí ze světa. Už nikdy nebude. Rána se zahojí a nastane proces rekonvalescence. Obávám se však, že v politice něco takového neplatí. Kosovo nebylo pietně sprovozeno ze světa. Stal se z něho samostatný stát, který po kratším trapném přešlapování uznala i naše vláda. Tím neskončily jedny dějiny a nezačaly jiné dějiny. Pokračují stále jedny a tytéž dějiny se stejnými lidmi. A co teď: mám napsat něco v tom smyslu, že to není amputace snětivého údu, že je to nahrazení jedné sněti jinou snětí a že nezbývá než s napětím pozorovat a čekat, co se z toho vyvine? Větou o snětivé ruce Timothy Garton Ash svoji úvahu začíná. To není člověk, který problematiku Balkánu zná z televizního zpravodajství. Je do ní hluboce zasvěcen a informace čerpá z pramenů. Jistě má důvody proč věřit tomu, že uznání Kosova samostatným státem byl správný krok a povede ke zklidnění situace. Obraz o snětivé ruce nepotřebuje pro sebe, nýbrž pro přesvědčení jiných lidí, kteří situaci neznají, na Balkán nejezdí a nehovoří s politiky a vojáky, kteří tamní politiku dělají.

Co když se ale mýlí? Co když celá ta obrovská suma informací vede k falešným závěrům a ten je podpořen jasným a snadno pochopitelným obrazem amputace chorého údu? Copak jsme zažili málo erudovaných a ve výsledku absolutně scestných analýz? Pro sebe si udržuji jedno možná pošetilé vodítko. Je upředeno z několika principů, které se obvykle osvědčují. Například, že si lidé nezvyknou na něco, co považují za křivdu. A že tento pocit křivdy se nedá přemalovat žádný obrazem v pastózních barvách.

JAK ŽIVOT JDE: Boží dopuštění
Nedělní večerní bouřka nás zastihla doma - a litoval jsem všechny, kteří bylo v tu dobu venku. Když spadla první kroupa, šel jsem ven a přinesl jsem ji ukázat Domince. Pak už jsem se takto starat nemusel, spustilo se krupobití a mě napadlo, že by nebylo tak moc pošetilé schovat auto pod přístřešek. Krupobití mi bušilo do klobouku a do ramen, jak jsem běžel ten malý kousek od vrátek k autu. Přeparkoval jsem, ale přece jen hezkých pár stovek krup auto schytalo. Kupodivu bez následků! Další problém byl samozřejmě s Iris, ta se bouřky bojí. Zavřel jsem se s ní do pracovny a pouštěl jí Benny Goodmana - obvykle to pomáhá a pomohlo to i tentokrát.
Když se pak bouře přehnala, vezl jsem Dominiku domů. Jel jsem horem, tedy přes Břežany a Písnici, protože jsem vezl domů i Annu Marii. V Ohrobci nějací lidé zkoumali rybník naplněný na okraj. Příkopy plné vody, zaplavená pole. Dominku jsem předal Davidovi a Thao a jel domů spodem, přes Zbraslav. Dálniční podjezd byl zaplavený. Strakonická ve směru do Prahy beznadějně ucpaná. Objížďka vedla přes Zbraslav, pětisetmetrový úsek jsme jel půl hodiny. No a to nejhorší - chtěl jsem jet přes Vrané, jenže policejní hlídka mě za zbraslavským mostem nepustila - zřítila se tam skála, zavalila koleje a asi také silnici. Tož tak!