Kauza Ševčík a co na ni řekne soud
Rektor VŠE Petr Dvořák se rozhodl vyhodit děkana Národohospodářské fakulty Miroslava Ševčíka. Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že tím vše končí. Příběh se dostal do nové fáze. Děkan Ševčík odmítl rozhodnutí přijmout, nebylo tedy doručeno a není pravomocné. Ševčík pak půjde k soudu.

Zde připomenu, že za normalizace se stávalo, že lidé normalizátory vyhození se někdy soudili a – zase někdy – soud vyhráli, jakkoli to bývalo vítězství Pyrrhovo. Tím naprosto nechci připodobňovat rektora Dvořáka k normalizátorům a Ševčíka k disidentům: jen na to poukazuji, že to s těmi odvoláváními není tak jednoduché a že soud může polévkou ještě zamíchat.

Ševčík se veřejně brání, že ho odvolávají kvůli jeho názorům. Shrnul je do jediného bodu, že ho odvolávají kvůli tomu, že kritizoval premiéra Fialu. To je samozřejmě komická zkratka. Děkan je ale bezesporu rebel a svými názory jde proti proudu, přesněji řečeno, proti hlavnímu proudu. Má na to právo? Ale na druhou stranu, má rektor právo děkana fakulty odvolat? Tohle bude posuzovat soud, pokud se případ skutečně k soudu dostane.

Bude to zásadně důležitý soud. Neznáme text odvolávacího dokumentu. Ten bude pro řízení ten nejdůležitější spis. Ale pokud by opravdu měly být důvodem k odvolání názory, a pokud by soud takové odvolání potvrdil jako oprávněné (soud: následovalo by jistě odvolání a tahanice ad infinitum), opravdu by se legalizovala možnost vyhazovu za názor a fakticky bychom se v tomto ohledu vrátili před rok 1989. Osobně dodám, že jsem názory docenta Ševčíka sledoval se zájmem. Často byly zcela opačné než jsou ty moje, mnohdy až zcela opačné. Ale nad růzností názorů musí být základní právo na názor. Ten je napadán z různých stran. Nejde totiž jenom o docenta Ševčíka (jeho nejznámější eskapáda byla, když ho vyhmátli v davu útočícím na budovu Národního muzea kvůli ukrajinské vlajce). Na vysokých školách se formuje útočný aktivismus levičáckých skupin. Zavádějí se kádrová kritéria, vznikají aparáty pro institucionalizaci donašečství. Je zaděláno na další vyhazovy za názory, ve školách, později v úřadech a ve firmách.

Jakmile to jednou začne, půjde to dál jak lavina, až k hořkému konci následovanému kocovinou.
Aby se jednou náměstí Winstona Churchilla (pozn. Pražáka: tam sídlí VŠE) nemuselo přejmenovat na náměstí Miroslava Ševčíka. Ale k tomu je daleko, nejdřív to čekejte tak kolem roku 2075.

Pojď nahoru

Po večerní procházce jdu nahoru do pracovny, abych dodělal zítřejší vydání Neviditelného psa a Hyeny. Povídám Noře:
"Pojď se mnou nahoru, jdeme psát knihu!"
Zavedl jsem, že se chodí psát kniha, nechci jí plést hlavu. Dopoledne kniha, večer internet, ale co je pejskovi do toho. Pejsek stojí a čumí.
"Pojď se mnou nahoru!" Za chvíli: "Já tě tu nechám a budu psát knihu sám."
Stojí a čumí. Jdu nahoru, schody, podesta a schody na druhou stranu, klasika. V ohbí se nakloním přes zábradlí. Zpoza rohu trčí čumák.
Von by mě tu vážně nechal docela samotnou, čtu z postavení fousů.
Ale to se ví, že nenechal. "Tak pojď, " řeknu, sejdu k ní, vezmu ji do náruče a stoupáme nahoru psát knihu. Dělat Hyenu a Neviditelného psa.