Už je to naprosto dětinské
Po variantách na fialovou drahotu vytáhl Andrej Babiš „plyšového mimoně". Zahájil tím další vlnu obstrukcí proti schválení takzvaného vládního balíčku. Už jsme klesli na úroveň ani ne obecné školy,, nýbrž školy mateřské, už si hrajeme s plyšáky. Každý přece ví, že k aktuální katastrofě přispěli oba géniové, Babiš i Fiala, zrovna tak. Zaťali stomiliardovou sekeru v době lopatového vyhazování peněz pod záminkou boje proti kovidu. Nemá-li stát zbankrotovat, na brzdu se šlápnout musí v automobilu, které po volbách v roce 2025 bude pravděpodobně řídit Andrej Babiš. Co udělá v automobilu, kterému teď řeže brzdové hadičky? Plyšáka si pověsí nad volant.

Takzvaný balíček schválen nakonec bude, až se za naprostého nezájmu publika odbude divadlo bez diváků za spoluúčinkování plyšáků. Nestane se nic. Česko je stát, kde je možné zablokovat výstavbu mezinárodního dálničního tahu nevyplněným blanketem: to už je snad naprosté dno výsměchu jakékoli státní autoritě. Měl by to být budíček pro všechny, co se státem mají něco společného, pro každého kdo je nějak angažovaný v kterékoli složce, zákonodárné, výkonné nebo soudní. Náprava nevyžaduje investici za pět set miliard. Vede k ní jediné: přestat blbnout. Přetahovaná mezi takzvanou opozicí a takzvanou vládou v bezmocném státě je fraška. Všimněte si, že i doposud jednostranná média – velmi opatrně – podporují myšlenku, že by přece jen měly opozice a vládní blok na zásadních problémech spolupracovat. Například na tom, jak to zařídit, aby stát opravdu fungoval jako stát, jak o tom píše na Psu Marian Kechlibar v článku „Veto" čili zakazuji. Dětinství a vzájemné štvaní je to poslední, co potřebujeme.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Gari stolující

Pravidelný ranní procházkový okruh vede i přes hřiště v sousední obci Březová. Je pěně zasazené do borového a dubového lesa, hraje se tam nohejbal, souvisí s ním i posezení, takže je to společenský setkávací bod: ráno tam posedávají pejskařky s pejsky a večer, soudě podle zbytků, docela hustý společenský život.

Ani jsem se nestačil rozhlédnout – Gari ano, ta se rozhlédla a už hup, skočila na stůl. Ne, neždímala kapky z pivních lahví, někdo tam nechal pytlík s chlebem a dřív než jsem ji stačil vyhnat, pytlík otevřela, prozkoumala a vyžrala. Doma by se nad chlebem ofrňovala: jenom chleba? Kdežto tady, tady to byl úlovek.
Měl bych jí ho přát, ale nepřál. Zahnal jsem ji. To by tak chybělo, aby pejskové skákali po stole!