Kdy nastane náraz do zdi
V poslední době se politika posunula do roviny někdy temného, někdy absurdního humoru. Mnohahodinový blábol Andreje Babiše v parlamentu poskytl dostatek inspirace. Nevyčerpatelnou studnicí humoru jsou Piráti s jejich permanentním referendem, na výsledky odpovídají koaliční partneři, že to Fialovi vyříděj. Také Fiala je v tomto směru produktivní, naposledy svým rétorickým výkonem na téma Česko na křižovatce. Už jsem tu o tom psal, mnohem více z toho vytěžil Jindřich Šídlo ve svém pořadu Šťastné pondělí. Pusťte si, stojí za to.

Věcně vzato, nelze než připomenout fiktivní tabulku z kovbojského saloonu NESTŘÍLEJTE NA PIANISTU, DĚLÁ CO UMÍ. Za situace, kdy 95 procent státního rozpočtu jde na mandatorní, tedy zákonem nařízené výdaje, a kdy se většina kroků výkonu moci podřizuje regulaci Evropské unie, je v podstatě jedno, zdali je u moci Petr nebo Pavel: je to jen bizarní náhoda, že se hlava státu takto podvojmo jmenuje.

V této souvislosti se často mluví o tom, že je třeba vyčkat, až nastane náraz do zdi. Pak prý bude možno nastartovat reformy, aby uvedly chcípající státní stroj do chodu. Jakpak bude ten náraz do zdi vypadat? Vycházím ze zkušenosti pamětníka, ročník 1945. Spravedlivě řečeno, šlo to strašně pomalu. Trvalo to léta, desítky let, než to dospělo do stavu, kdy byly domy obloženy dřevěnými ochranami proti padající omítce a k dostání nebyl ani hajzlpapír. Ale i tak by to vydrželo dodnes. Věznic, policajtů a kulometů bylo dost, nebýt pošetilého nápadu tehdejšího ruského cara nechat věci běžet volným proudem. Lidé se bouřili, nikdo z vládnoucích neměl odvahu stisknout spoušť bez povolení Kremlu a krachlo to – možná to byl náraz do zdi.

Tohle se opakovat nebude, jsme ve zcela jiné situaci. Ano, naše země je opět socialistická, jako je socialistická celá Evropa. Výkon přestal být kritériem, podstatné jsou politicky nadiktované normy. Ale i pak to může trvat desítky let, než nastane… kdo si troufne odhadovat rok 2050 a dále?

Nicméně konkrétní hrozby tu jsou.
Západ riskuje obrovský náraz do zdi v souvislosti s nekontrolovatelnou migrací. Zatím se nás moc netýká. Ne snad, že by to byla zásluha našich vlád, ať už předchozí, současné nebo hypotetické budoucí. Funguje zde efekt sněhové koule a její jádra u nás nejsou, k nám migranti nesměřují, nemají tu svoji komunitu, svoje mešity. Tenhle náraz do zdi nás postihne jaksi sekundárně, zprostředkovaně, v důsledcích.

Akutnější je nebezpečí plynoucí z hrátek s energetikou. Dobře si všímejte: dnes není problém v technologiích a výrobě, problém je ve schvalovacích procesech. Já zažil – teď se vracím ke zkušenosti pamětníka – výpadky proudu. Každá domácnost, prostě všude, byly k disposici petrolejky. Lidé byli ochotni to snášet, protože věděli, že je to důsledek čerstvě zakončené války. Až to začne v Evropě druhé půlky dvacátých let, a začne to určitě, až se uzavřou (kvůli politice) nerentabilní fosilní elektrárny, bude to dostatečný náraz do zdi a impulz ke „změně paradigmatu"?

Záleží na tom, kdy k tomu dojde. Kdyby se to stalo v dohledné době, snad by byla nějaká naděje. Když ale k tomu dojde za delší dobu a marasmus postoupí, pak nepomůže nic a bombastické projevy, jaký pronesl pan Fiala, už nebude ani k smíchu. Jako je dnes.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Tentokrát nevinně

Odcházeli jsme na procházku za dokonale idylické situace. Slunce svítilo, Ljuba měla volno, přišla Anna s chlapečky, všichni dohromady pohodařili na trávníku na zahrádce. Odešel jsem tedy s pejsky.

Vrátili jsme se, když už bylo drama odehráno do posledního potlesku. Malý Edouš, rok mínus čtrnáct dní, využil tisíciny vteřiny bez dohledu a převrhl na sebe pixlu barvou, následoval řev, odvržení oděvu do popelnic,e omývání chlapečka olejem, odjezd.

Při našem příchodu byl všude klid, slunce svítilo, trávník byl zelený. A my jsme nic nezavinili.