Rozum ještě není zcela mrtev
V době, kdy máme pocit, že už všichni zcela zešíleli – poslední ukázky z dílny lidovců, nápad zveřejněný bez konsensu s vládou na rozdání padesáti „evropských" miliard majitelům bytů a taktéž lidovecká idea na zřízení koncese na uměleckou činnost s nárokem na státní peníze – přichází hlas rozumu. Ústavně-právní výbor senátu doporučil neratifikovat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Proti bylo pět hlasů z osmi. ČTK parafrázuje stanovisko zastánců, že úmluva „pomůže zlepšit pomoc obětem a představuje i symbol, že násilí je v Česku nepřijatelné". Už z toho je vidět, o jak deklarativní dokument jde. Násilí je státem u nás omezováno od středověku a máme proti němu silné právní nástroje i instituce. Stoupenci takzvané úmluvy nejsou schopni doložit, že měla v zemích, které ji ratifikovaly, jakýkoli pozitivní dopad. V zemích západu, k nimž máme vzhlížet jako k ideálu, se vesele praktikují obřízky děvčátek a státní orgány dělají, že o tom nevědí. S tezí, že je násilí nepřijatelné asi souhlasí každý normální občan. Symboly patří na ideologické konference a ne do právního systému.

Přitom poslání tohoto dokumentu je jasné a čouhá skrz clonu krásných řečí jako šídlo z pytle. Jde o posílení takzvaného neziskového sektoru, který má podle úmluvy být automaticky finančně krmen státem, ať by v pořád ještě fungujícím systému parlamentní demokracie byl kdokoli u vlády. Agenda by tedy byla vyčleněna z kompetence výkonné moci a mimo kontrolu moci zákonodárné. Moci soudní se tato ideologická mašinérie obávat nemusí, opírá se přece o mezinárodní úmluvu. To je smysl Istanbulské úmluvy.

Argumentace advokátů úmluvy souzní s hlasy prosazující takzvané manželství homosexuálů. I v tomto případě se mluví o symbolice a o deklaraci, že patříme k západu. Tady je na místě otázka, o příslušnost k jakému západu stojíme. V této otázce jednotný názor nepanuje. Říká se tomu kulturní válka a momentálně probíhá i v našem parlamentu.

Na osud obětí domácího násilí to nebude mít dopad žádný.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Případ opatrné dogy

Vposledku jsme několikrát potkali pána s dogou. Je to krásný pes, urostlý, svalnatý, štíhlý, černobílý, velmi impozantní. Při prvním setkání, jakmile nás zmerčil, zalezl za pána a vykukoval. Nora začala štěkat a jak to dělá vždycky, obcházela ho vééélikým obloukem.

Gari, ta se vždycky jde podívat. Rána po posledním podívání se jí zahojila před pár dny. Doga byla zjevně na rozpacích, musel jsem Gari odvolat, abych psa ušetřil trápení.
Dnes ráno dokonce Gari na tu dogu zavrčela. Na to bacha, Gari. Kdyby otevřela tlamu, mohla by tě vdechnout.