Příliš dobrý seriál
Je to ode mne drzost, že zde píšu o českém seriálu Volha a viděl jsem jen jeho jeden a půl dílu. Na portálu České televize najdete díly čtyři a poslední se bude vysílat tuto neděli. Hodně se o něm mluví a píše a tak už asi víte, o co tu jde. Odehrává se v době normalizace, v sedmdesátých a osmdesátých létech. Volha, to je typ sovětského papalášského automobilu a zároveň i krycí estébácké jméno televizního šoféra Pekárka. To je skutečně všech šmejdů futrál, co jsem stačil za půl druhého dílu shlédnout a nepochybuji, že k nějakému „obrácení Perdyše Pištory" nedojde.

Prozradím, proč jsem se zatím nedokopal to uvidět celé. Jsem totiž pamětník a to co herci pod režií Jana Pachla v příběhu Karla Hynieho předvádějí je tak přesvědčivé, že se mi dělá po dvaceti minutách šoufl. Asi tak, jako když v rozhlase poslouchám zvukové dokumenty z té doby.

Dobu jsem zažil už v dospělém, byť na začátku mladém věku a byla tak hnusná, že si to dnešní generace už dospělých lidí nedokáže představit. Seriál má svoji linku, tragickou i groteskní, ale o ni tolik nejde, jako o ducha té doby. Debatuje se o tom, zdali tvůrci přehánějí nebo nedohánějí a do jaké míry je ztvárnění reality přesné. Jsou to trochu plané debaty. Žádný historický film nemůže být po vizuální stránce zcela věrný. Také žádný příběh nemůže vyjádřit všechno. Někdo by mohl namítnout, že televizní prostředí bylo i tehdy jaksi exkluzivní a tedy příběh nedává představu o tom, jak žili obyčejní lidé. Jenže v té době žili různí lidé různým stylem, někdo z normalizace profitoval, někdo byl pronásledovaný, jinak se žilo na venkově a jinak ve městě. Otrávený vzduch ale dýchali všichni, včetně těch, kdo ho tím smradem sytili. Pak je svým způsobem jedno, kde to „měření smradu" provozujete. Moc bych si přál, aby mladí diváci pochopili, v čem ta atmosféra byla jedovatá. Třeba jim to pomůže rozeznávat vůni čerstvého vzduchu svobody od pachu ideologické falše. Bohužel, moc na to nespoléhám. Říká se, že společnost má paměť sahající dvacet let dozadu a co je za tou hranicí se stává pouhým mýtem, nepochopitelným bájným vyprávěním starců. Proto jsou řeči o historii jako učitelce moudrosti jalové. Minulost je ze své podstaty nepochopitelná, dokumenty vypovídají zkresleně a pamětníci jsou směšné figury.

Ale třeba mi někdo uvěří když řeknu, ano, takhle nějak to zhruba bylo, jenom že to bylo horší.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Uhni! Neuhnu!

Tak se to sešlo: pejskové se zabývali svými miskami, když náš robotický vysavač zamířil ke své nabíječce. Má svoji trasu, jenže v trase stála Gari. Robot jemně žďuchl do tlapy. Uhni! Musel by to být buldozer, aby Gari vyhnal od misky.

Takže robůtek poslušně pejska objel a přitulil se ke své nabíječce. Tak se chtěl napapat.