Hezká představa, ale nereálná
Všechno by bylo jiné, kdyby měl Miroslav Kalousek za sebou politickou formaci schopnou získat většinu 101 plus libovolně více poslanců ve sněmovně. Vyhlásil by utahování opasků a záhy by se rozvodněný rozpočet vrátil do koryta lemovaného jedním břehem zvaným příjmy a druhým zvaným výdaje. Utahování opasků by bylo ovšem nutné. Už jednou jsme tou fází prošli a odbylo se to bez velkého reptání, jelikož rozumnému člověku bylo zřejmé, že se v zemi musí po čtyřiceti letech plánovaného chaosu uklidit. Teď by to tak snadno neprocházelo. Lámat hlavu si tím nemusíme, protože Kalousek žádných 101 plus poslanců nemá a tak mu nezbývá než psát na Twitter, že jak Babiš tak Fiala jsou populisté.

Tohle bezzubé kousání se děje v hodinách a dnech nesmírně nudné parlamentní bitvy. Na jedné straně je pětikoalice prosazující retroaktivní změnu zákona způsobem hraničícím s ústavností a na druhé straně je opozice, která inflaci nastartovala a za současný stav nese hlavně ANO svůj díl odpovědnosti. Státní finance se řítí rostoucí rychlostí proti zdi.

Do prekérní situace se tím dostává prezident čekatel. Už jednou se k věci vyjádřil a byl z toho malér, takže od té doby jen naznačuje a vydává signály. Po 9. březnu se ale bude od něho chtít jasné slovo. Po svém 58 procentním vítězství zamázne změnu valorizace? Nebo ji jen podepíše – anebo se k ní nevyjádří, i to je přípustné, byť trapné? Vše je ve hře.

Asi by bylo správné, kdyby retroaktivní nařízení zarazil a aktéry donutil k jednání, aby společně, vláda i rozumná část opozice, nabalování sněhové koule důchodů a inflace zarazily. Ale to je asi tak realizovatelné, jako aby Kalousek získal politickou podporu a stanul v čele šiku 101 plus poslanců ve sněmovně.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Okamžiky zoufalství

Včera večer mi chybělo 400 metrů do denního limitu deseti nachozených kilometrů. Nezbylo, abych sebral koš a šel vysypat plasty do tříděného. Mám spočítáno, že je do 200 metrů, sto tam, sto zpátky. Ale chybělo mi dvakrát tolik.

Přece nebudu chodit jako pablb dvakrát ke kontejneru. Odložil jsem tedy prázdný koš u vrátek a klusal jsem na roh ulice, to je asi těch sto metrů. Tam a zpátky mi to hodí chybějící dvoustovku.

No jo, jenže Nora, když jsem odešel s košem, se dobývala ven. Slyšela to Ljuba a vypustila ji z domovních dveří. Nora proběhla vrátky a běžela po stopě ke kontejneru… a já tam nebyl! Běžela zpátky, zoufalá, že mě ztratila.
To bylo radosti, když jsme se potkali! Oslavili jsme to kouskem třicetiprocentní goudy. To se ví, Gari taky dostala, třebaže její zásluha byla rovna nule.