Peklo začalo aneb Řecko náš vzor
Maraton žvanění v poslanecké sněmovně je odstartován. Referáty jsou zbytečné, protože je jasné, jak to skončí, přinejmenším první etapa. Vláda má sto osmičku a opozici tedy přehlasuje. Ledaže obstrukce bude pokračovat tak dlouho, že nebude možné stihnout zveřejnění v sbírce zákonů. Což se může stát i tak, že nově ustavený prezident se v zákonné lhůtě nevyjádří včas a termín se prošvihne.

Je tu ale i perspektiva žaloby u Ústavního soudu: zákon o snížení valorizace se má projednávat v režimu legislativní nouze. Ten je podle jednacího řádu možno aplikovat např. když „státu hrozí značné hospodářské škody". Což zjevně hrozí, a pak soud aby zhodnotil, zdali je to hrozba, která se z čista jasna zjevila, jako když se otevře země a vyleze monstrum Godzilla, anebo to bylo tak, že vláda tak dlouho spřádala koncepty, monitorovala a vysílala signály, až už bylo pozdě. Takhle nějak řídil můj táta auto a já mohl vylítnout z kůže: viděl nebezpečí na kilometr daleko, neubral plyn a sto metrů před „linií dotyku" začal brzdit – a nadávat.

Tohle všechno si můžeme hezky povídat, nicméně to nevyřeší zásadní problém: opravdu jedeme do zdi; i kdyby se vládě podařilo prohlasovat omezení (a naštvat důchodce a prohrát příští volby) a březnové zveřejnění se stihlo, inflace bude pokračovat a hra se tedy bude opakovat, protože vznikne další nárok na mimořádnou valorizaci. Spějeme ke zhroucení veřejných financí. Začala to Babišova vláda, když během covidu nasadila styl „pomáháme lidem" a následná Fialova vláda ho převzala pod heslem „taky pomáháme lidem".

V létě, nejpozději napřesrok v létě, nebudeme muset do Řecka jezdit. Budeme ho mít doma, jenomže bez toho moře.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Nechápu

Psi mají rozmanité chutě a preference. Zdaleka ne všechny sdílím, zejména moje stupnice vůní a pachů je opravdu hodně vzdálená jejich vkusu. I mezi psy jsou rozdíly, tak třeba nebožtík Gordon miloval meloun, kdežto například obě naše dámy pohrdají banánem.

Co ale nechápu – a Gari se na to zřejmě dívá stejně jako já – nechápu zálibu naší Nory v chroupání ledu. Ráda pije z louže. Teď jsou zamrzlé, musím je rozbíjet. Dobře, nic proti tomu.
Ale že pak ty rozbité kusy schrupne, proti tomu se vzpírá všechno co ve mně je. Nejhůř na tom jsou moje zuby. Chtějí odejít.