Zavinil to Prchal
Jméno marketingového specialisty Marka Prchala proniklo do povědomí širší veřejnosti poté, kdy ho na tiskovce po volbách v roce 2017 Andrej Babiš představil jako svého gurua a políbil ho na čelo. Po těchto volbách ho Andrej Babiš zapudil, ještě v průběhu voleb ho vyloučilo profesní sdružení marketérů Art Directors Club Czech Republic. Uvedeným důvodem byla kampaň založená na nepřímém tvrzení, že volba Petra Pavla znamená zavlečení Česka do války a jenom volba Andreje Babiše do prezidentského úřadu tomu může zabránit. Ironie při tom je, že z úctyhodného množství 2,4 milionu voličů zaujal válečný motiv jenom šest procent, ovšem nemalý počet od Babiše přešel k Pavlovi, znechucen motivem, který navíc byl ukradený z kampaně Jaroslava Bašty.

Je to tedy zajímavá kuriozita, součást povolební dohry.

Podstata je zjevně jinde. Kdybychom prošli výzkum voličských preferencí hodně do minulosti, většina předvídala, že se Andrej Babiš dostane do druhého kola (dostal se), ale že ho Petr Pavel porazí (porazil), ale porazila by ho i Danuše Nerudová, půjde-li do finále s ním ona. Babiš je zkrátka a dobře obdivovaný i nenáviděný. To je ale zjevně osud výjimečné osobnosti. Totéž platí o Miloši Zemanovi právě tak jako o Václavu Klausovi. Nejinak je na tom Miroslav Kalousek. Vyskakovat si ve smyslu výkonu mohou jenom sportovci, u politiků je výjimečnost velebena i trestána a je to leckdy hra náhod, co převáží.

Ostatně na principu sympatií i odporu je založena volební metoda D21 dalšího prezidentského uchazeče Karla Janečka. Jejím ústředním principem je možnost volby více hlasy a v určitých případech obsahuje i hlas minusový, cituji Wikipedii, abych to nepopletl. Metoda je to očividně rozumná, proto nerealizovatelná. Sám uchazeč Janeček se nedostal ani ke kandidatuře, protože všechno popletl, včetně vlastního podpisu. Babišovu prohru odskáče Prchal a karavana jde dál… za zvolna klesajícího zájmu okolostojících.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Záhadné zmizení

Sedíme večer s Ljubou u stolu, Nora chce ven. Otevřu jí dveře na terasu. Pes zmizí ve tmě, za chvilku ji slyším štěkat na druhé straně domu, u branky. Omrzí ji to, ztichne. Čas běží. Ljuba se ptá, co tam ten pes dělá. Jdu se podívat, volám. Pes nikde. Rozsvítím světla na terase. Nora ráda prolejzá křoviny, bílý kožíšek je v elektrickém světle vidět. Křoviny pusté. Jdu na druhou stranu, ani tam není.
Jímá mě úzkost. Zkouším branku, je zavřená, právě tak brána stání pro auta. Že by někdo odemkl branku a Noru ukradl? Vracím se s nepořízenou. Ljuba praví, že ji najde. Její důvěra v mé hledací schopnosti je nulová, celkem oprávněně. Vracím se na zahradu, volám, pískám.

Pak se podívám prosklenými dveřmi do obýváku. Na pelíškách dvě hlavy, Gari a Nora.

Jak se ta bestie bestiální propasírovala zavřenými dveřmi dovnitř? Na to neumím odpovědět.