Dálnice budou jiné
Konečně, chce se mi zvolat při čtení informací o změně politiky při projektování a realizaci dálnic u nás. Budou levnější. Myslím na rozmařilost tohoto státu, když jezdím po italských dálnicích. Italové stavějí dokonalé komunikace už dva tisíce let. Jejich síť je úplná, funkční, samozřejmě placená, s rozumným počtem vjezdů a výjezdů. Přechody pro soby jsem tam nikdy neviděl a přece mi nepřišlo, že by Italové byli vůči své přírodě nelítostní. Bydlím kousek od stavby pražského okruhu. I jako laik vidím úžasné mrhání penězi, stačí se podívat na evidentně nesmyslný propletenec mostů u Zbraslavi, aby mi zatrnulo: tak tohle platím, a kvůli tomuhle musím čekat roky a další roky na realizaci.

Takže čtu:

„Na obchvatu Plzně je tunel Valík. Ten stál 1,8 miliardy, a přitom vůbec nemusel vzniknout. Stačilo jen posunout dálnici o sto metrů jižněji a ušetřili bychom stamiliony.“ To říká mluvčí Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) Martina Vápeníková.

Můj ty smutku a zármutku, to je mi objev! Případ Valík, to je osobní odpovědnost hrstky ekologistických fanatiků, kteří využili všech legálních prostředků, aby této ztráty dosáhli. Totéž se ostatně stalo kolem tunelu Mrázovka, který v Praze ohromně ulehčil dopravní situaci v pátém obvodu.

Ale abychom všechno neházeli jen na ekologisty.
Z ekologistických obstrukcí těží a) stavební firmy, které mají větší zisky, b) úplatní úředníci, kteří jim jdou na ruku. Značná ta část ekologistického snažení tedy jde do kapes padouchům, kteří si podmazáním získali státní zakázky. S obrovským gustem stavějí přechody pro losy. Proč by nestavěli? Mají radost, když se rozhodnutím soudu stavba zastaví. Prachy tečou dál.
Jestli si někdo myslí, že toto neplatí o dálnici D8 mezi Ústím a Prahou, jistě se krutě mýlí.
Ale domnívám se, že si to nikdo soudný nemyslí.

Takže je nám tvrzeno, že to bude jiné.
Ale domnívám se, že si to nikdo soudný nemyslí.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem byl já bestie převlečená za kamaráda
Ale byl jsem v tom nevinně, jako vždycky, ostatně.
Před lety jsem byl zaměstnaný Tamatam. Končila šichta, chystal jsem se odejít a potkal jsem na chodbě dejme tomu Věru, manželku mého kamaráda dejme tomu Ivana.
"Neviděl jsi Ivana?" ptá se Věra.
"Jo, sedí vedle v kafírně, jdu tam taky, půjdeme tam spolu."
Takže jsme šli, Ivan tam skutečně seděl, s Boženkou, kolegyní od vedle.
"Koukej, koho ti vedu," hlaholil jsem u vchodu.
Nastalo strnutí.
Načež jsem se později dozvěděl, že dotyčný Ivan měl s dotyčnou Božkou pletky a Věra mu na to přišla a on svatosvatě slíbil, že tu Božku už nikdy neuvidí a teď, bác ho, tohle!
Ano, byl jsem za práskače.
Copak ale mě mohlo napadnout, že a) ti dva mají pletky nebo měli pletky, anžto se o pletky nestarám a nikdy jsem se nestaral a drby šly vždycky mimo mě?
b) copak mě mohlo napadnout, že ten pitomec zatáhne Božku do kafárny vedle našeho podniku, kam všichni na kafe chodíme?

Nevysvětlíte to. Dodnes si Ivan myslí, že jsem ho shodil schválně. Ach jo.