O ombudsmana víc
Jistě je politováníhodné, že jsou nás lidé, kteří týrají děti. Bezesporu je to trestné, máme na to paragrafy, máme policii, soudy, kriminály, máme pokuty, máme úřady samosprávy s právem mluvil lidem do duše. Teď ale přišel Michael Kocáb s návrhem zřídit úřad "dětského ombudsmana". Je to nápad tak politicky korektní, že nejspíš bude realizován, jak se to stalo ve třiceti jiných zemích světa. Bude o úřad víc. Jestlipak bude o jedno týrané dítě míň?

Jednou, bylo to ještě za minulého režimu, jsem byl svědkem týrání dítěte. Zavolal jsem policajta, chlapečka odvezla sanitka s odraženými játry, surovec (jeho bratr) se dostal před soud, jak to bylo dál, to nevím - soudní jednání bylo imbecilní, na nic se mě neptali a nikdy jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo. Dopadlo by to dnes lépe?

Pochybuji. Znám případ krutě týrané ženy. Nepomůže jí nikdo, žádný dr. Motejl, žádný ministr Kocáb. Dětské domovy jsou plné dětí. Ví se dopředu, že 9 z deseti skončí v kriminálu. Přesto není možné změnit zákon o adopci. Další nesmysl, o kterém se kriticky mluví celou dobu, co jsem na světě. Nikdo s tím nehne z důvodů, které nechápu.

Proč je nápad zřídit dětského ombudsmana pro politiky tak lákavý? Vznikne další instituce, další sinekury, další penězovody. A to je, oč tu běží, ne o děti. Kdyby opravdu šlo o děti a jejich osudy, daly by se upravit zákony již existující a šlo by to zařídit, aby stávající instituce konaly to, za co jsou placeny.

JAK ŽIVOT JDE: Nebude Sůza, nsatupuje Fazer
Včera odpoledne si přijeli z Yamamota pro moji Sůzu. Bude tam k mání v bazaru a příští týden si odvezu Yamahu Fazera litra. Smutek? Ani nostalgie ne. City je třeba věnovat lidem, nikoli strojům, jak nás učí největší belgický básník a myslitel Maurice de Boulignard, kterého nikdo nezná.
Z Yamamota přijel pán se skříňákem. Očekával jsem ho s jistými rozpaky, protože se mi nepodařilo nastartovat. Napoledy jela Sůza před vánoci, kdy jsem na ní jel ze stodoly ve statku na návsi poté, co nám tu ukradli obytný folksvágn transportér. Od té doby byla v garáži a vyprchala jí baterka.

"Je vybitá baterka," hlásil jsem. Nehnul brvou.
"To v zimě bejvá."
"Abysme ji do auta dostali," pokračoval jsem v destruktivním duchu.
"Dostaneme," pravil. Otevřel vzadu dveře a vytáhnul nájezd. Pak se chopil řídítek. Vždycky obdivuju tyhle lidi od motocyklů, s jakou lehkostí dokážou tlačit motorku, která váží 270 kg. Vedou ji jako velocipéd.
No a pak zabral, já tlačil zezadu, nasměroval ji na to prkýnko, ona jela nahoru a teď nastal ten okamžik, kterého jsem se bál. My dole, ona nahoře, co dál?
Co dál? On ten pán od motorek držel se Sůzou krok a velmi elegantně vkročil nahoru a za pár minut tam Sůza trůnila, ufestovaná kurty.

Příští týden má být teplo, takže domů pojedu s Fazerem po vlastní ose. Čeká mě ovšem důležitý úkol. Jak mu budu říkat? Jedno vím jistě: určitě ne Fůza.