ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: To by se to volilo, kdyby nebylo voličů...
O výsledcích prvního kola senátních voleb nemá smysl mluvit - vlastně je jen jeden skutečný výsledek - senátorem se stal Vladimír Železný. Až do pátku budeme slýchat komentáře i z úst politiků - jak dnes například. Na Praze jedna bude provedena taktika "všichni proti ODS", která se osvědčila už v minulých doplňovacích volbách. Hezký je argument: občanský demokrat Petr Weiss to prý těm ostatním ulehčil, protože podporuje Vladimíra Železného. Nádherný argument! Házení špíny na Železného se zřejmě stalo šlágrem tohoto volebního mezidobí. Moc hezké: nejdřív mu dali na talíři licenci, pak mhouřili oči při všech majetkových kotrmelcích, nakonec mu licenci prodloužili o dvanáct let a teď na něho - jak se říká, dělají ksichy. Ale co naplat, pánové a dámy: on ten Železný vyhrál, a vy zatím ne...

Ten povyk kolem železného je pozoruhodný. Hlavní slogan: Železný vyhrál proto, že je pořád v televizi. V podtextu: voliči jsou banda idiotů, kteří zvolí kohokoli, kdo je pořád v televizi. Takže dejme tomu - Vladimír Čech je v televizi přibližně stejně často, jako Vladimír Železný. Strana, kterou napadne, že by ho postavila v roce 2004 na kandidátku, vyhraje v prvním kole a k volbám v dané obvodu přijde o 50% víc voličů, než je celostátní průměr. Že je to blbost? Ovšem, že je to blbost.
Je potřeba se hodně kousnout do rtu a zatnout pěsti, aby se dospělo ke konstatování, že lidi přece jen mají úctu k jiným lidem, kteří něco dokázali. Zvolili z tohoto důvodu majitele cestovní kanceláře Václava Fischera. Že je zklamal, že byl v senátu do počtu, a že jeho nápad stát se prezidentem je zřejmě groteskní, to je jiná věc. Zvolili ho, protože za ním bylo víc, než "jen slogan".
To by bylo překvapení, kdyby se ukázalo, že Vladimír Železný v senátu pracuje - a že , kupříkladu, dokáže, že je senát k něčemu jinému, než 81 sinekur pro zasloužilé činovníky!

Ještě něco: Lidovecké ústředí nebude doporučovat voličům, koho mají volit. No konečně projev záblesku inteligence! Konečně někomu došlo, že ti vzácní lidé, kteří se uvolí volit do špenátu, nejsou zvědaví na kouřové signály z Prahy a použijí k rozhodování vlastní hlavy.

Na okraj, spíš přípodotek
Ze zpráv: Pětice školáků ve věku od 8 do 11 let se bavilo vražděním bažantů v bažantnici u obce Strenice na Mladoboleslavsku. Och, rozčilujme se nad úpadkem mravů! Děti pobily bažanty! Ti bažanti přece jsou chováni v bažantnici, aby je mohli zavraždit z brokovnic jejich ctihodní otcové! A ti smradi je ve vraždění předběhli, no to je ale škandál!

Ve vlaku nad Prahou
Pro mě byla jízda železničním kyvadlem novinka, do centra se teď dopravuju tramvají, desítkou anebo "iks-béčkem", tramvajovou linkou, která kopíruje trasu B. Ivan gentleman Straka používá "kyvadlo" často, bydlí v Jihozápadním Městě a pracuje na opačné straně města na Proseku, takže mu železniční pendl přijde vhod.
Takže jsme si o státním svátku udělali společný výlet.
Byl to radostný zážitek: vlak skutečně na udané koleji stál, vypadal moderně, byl čistý - a vůbec nebyl narvaný (ve všední den je to podstatně jiné, upozorňoval mě Gentleman). Vešli jsme dovnitř.
"Jé, tady jsou schody," zvolal jsem. Slyšel to nějaký mladý chlápek a řekl s patrnou pýchou v hlase:
"No ovšem, my tu máme patro!"
Tvářil se, jako by mu souprava patřila - a věru že jsem mu ten vztah přál.
Vlak měl jet v 11.55, třicet vteřin před termínem se objevil pán s červenou čepicí a plácačkou - v Minutu M mávnul a vlak se dal neslyšně do pohybu. Přejeli jsme řeku, projeli jsme kolem Vyšehradu a pak jsme projeli tunelem - a byli jsme na Hlavním nádraží, přesně po sedmi minutách jízdy.

Toulali jsme se pak po Praze, po Žižkově a pak po smutném Karlíně, s omítkou otlučenou až do výše osudné čáry, kam dosahovala hladina.
Došli jsme až ke stanici metra Florenc. Dalo by se čekat, že spatříme pracovní ruch, že uslyšíme supění kompresorů, že budou přijíždět a odjíždět náklaďáky.
Nic se nedělo, jen parta výrostků, zřejmě zloději nebo feťáci nebo oboje, vylézala z jakýchsi vypáčených dveří. Tak tohle bylo naopak velice, velice truchlivé, to co jsme na Florenci spatřili.

PSÍ PŘÍHODY: Vztah vzájemného porozumění
Už to spolu s Bartem táhneme přes sedm let. A máme jeden pro druhého porozumění.
Pokud jde o mě, nemám porozumění jen pro jednu Bartovu slabůstku - ta spočívá v pojídání jedlých psů. Tomu se snažím zabránit stůj co stůj a výsledek - v celkové bilanci byl Bart víckrát sám pokousán, než by pokousal jiného psa (nic dramatického - co se návštěv veterináře týče, je to 3:2 ve prospěch cizích psů, což za sedm let není moc).

Jinak ale - když se Bart zadumá nad počuraným kamenem a rozvážně zvedne nohu, pokropí ho, pak ho obejde a pokropí ho z druhé strany, něco jako "forehand" a "backhand", ale opravdu jen "něco jako", protože žádná "hand" v aktu samém nefiguruje, stojím a ani nepředstírám, že stojím o své vůli. Prostě čeká, až se Bart podepíše. Vím dávno, že pes nechodí na procházku proto, aby se prošel, nebo proběhl, neboť chůze případně běhání je zdraví prospěšná činnost.
Pro Barta, stejně jako pro každého jiného psa, je úsek prostoru vyhrazený procházce cosi jako rozložená stránka novin, a co stačí přečíst, to přečte, a doplní svými komentáři. Něco podobného se ostatně děje i v internetových novinách, taky tam jsou komentáře, jen mám někdy dojem, že do nich někteří lidé zvrací to, co jim zbylo z mozku.

No a Bart stejně trpělivě čeká na mne. Já tedy nemočím na kameny, to ne, ale každou chvíli se mi rozvazuje tkanička. Není to věkem (ten je tak starej, že neudrží ani kličku na tkaničce) - vždycky se mi tkaničky rozvazovaly. A když jsem je utáhl moc, zase jsem je těžko rozvazoval po návratu domů. Používám tedy jakéhosi zprůměrovaného tahu na tkaničku a klička někdy povolí.
Zavazuju botu, Bart se vždycky ohlídne a pozoruje mě.
Jen klid, pane, dej si na čas. Žádnej spěch. Na čtení knihy života je vždycky ta správná chvíle.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI