RODINA A PŘÁTELÉ: Popudil jsem prodavačku oříšků
Mám rád slané kešu oříšky a občas si koupím pytlíček a mlsám. Prodávají se ve velmi jemných sáčcích, ze kterých se těžko dolují. Ale i to má svoji výhodu. Sáček se totiž časem trhne, oříšky se vysypou a já pak mohu i druhý a třetí den objevovat mezi klíči a mobily a dalšími proprietami tu jeden, tu dva zapomenuté oříšky. Ale to není důvod, proč to vyprávím.
Kupoval jsem si ty oříšky v obchůdku v podzemí stanice metra Hradčanská. Prodává je tam sympatická mladá dáma s vlasy spletenými do dredů, takže to vypadá, jako kdyby měla na hlavě vzorník smutečních švihadel (měla černé vlasy). Navážila mi oříšky, podala mi pytlík, já zaplatil a vkládal jsem si peněženku do vnitřní kapsy bundy.
Tedy, vkládal. Ona je to nějaká patentní kapsa a ta šrajtofle tam ne a ne vlézt.
Dredová prodavačka oříšků mě nechápavě pozorovala, načež povídá:
"No téda! Čtyři dny před Jéžou a někdo má tak tlustou šrajtofli, že se mu nevleze do kapsy!"
No jo, milá prodavačko oříšků. Není vše takové, jak se zdá. Svět je plný klamu. A moje šrajtofle je plná papírků, účtů od benzínu (které musím vykázat, anžto jezdím služebním autem), všelijakých karet včetně karty pojištěnce VZP a legitky a řidičáku a technického osvědčení a externistické legitimace Českého rozhlasu, na kterou mě v kapitalistické cizině pouštějí zadarmo do muzejí a galerií a slevenku na 10% z výborné restaurace Mediterané v paláci Village Cinemas na Smíchově (třeba mi za tu reklamu dají ještě větší slevu), zkrátka, tlustá šrajtofle ještě není totožná s tou plnou šrajtoflí, o jaké se může zdát prodavačce oříšků ve stánku podchodu stanice metra Hradčanská. Nebo kterékoli jiné slečně.

PSÍ PŘÍHODY: Kam jdeš? Nechoď nikam
Odcházel jsem za jakýmsi Veledůležitým posláním do města. Bart tuší, kdy jdu pryč a zalejzá. A Iris? Ta se postavila proti mně, začala se třást na celém těle a drkotala zuby. Ano, bylo slyšet, jak jí to v tlamě haraší. Upírala na mě žalostné oči. Ocásek měla stažený hluboko mezi nohy, až se jí špičkou dotýkal bříška. Byla nahrbená jako výměnkářova chaloupka. Uzlíček neštěstí. Nejdřív jsem si to nedával do souvislosti s odchodem, teprve po chvíli mě napadlo, proč by to mohlo být. Ne snad, že by to bylo poprvé, kdy se Irda třese a drkotají jí zuby. Vždycky, když je někde nad Pelhřimovem (natož pak blíže) bouřka, Iris to ví a začne se bát.
Takže jsem je vzal na procházku. Obešli jsme obvyklý okruh a vrátil jsem je domů, zmáčené a šťastné. Teprve pak jsem odjel.
A jak jsem tak jel, myslel jsem na ně a napadlo mě, že se Bart vykodrcal ze svého pelechu a šel k Iris, dekorativně stočené na neměkčím polštáři na nejpohodlnějším křesle, a říká:
"Tak co, byl to ode mě blbej nápad, sehrát na toho starého troubu dojemnou scénu?"