 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Středa 23.11. 2005,
|
- Poslanci ČSSD a KSČM zamítli návrh na zbavení mlčenlivosti členů týmu Mlýn
- Paroubek si nedá pokoj, stále chce média usměrňovat novým tiskovým zákonem
- Rozpočtový výhled ČR je podle MMF promarněnou příležitostí na konsolidaci financí
- ODS vydala Černou knihu hříchů ČSSD a tím prý končí s negativní kampaní
- Antimonopolní úřad dostal dva podněty k výsledkům tendru na vybudování mýtného
- Rath chce sněmovní komisi, která by zkoumala údajné vazby politiků na VZP
- ČT oznámila, že den před olympiádou zahájí vysílání čtvrtý, sportovní kanál
- Na Staroměstském náměstí v Praze byl vztyčen vánoční strom
- Počasí v Praze: zataženo, bez sněhu
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Komu být vděčen
Občanští demokraté schválí vládní návrh na snížení daní. To se vědělo, bylo to deklarováno
dopředu, takže žádné překvapení to není. Ostatně ODS už odložila politiku "nulové tolerance"
tak důkladně, že prohlašuje, že nikdy žádnou nulovou toleranci nepraktikovala. Čtyři milióny
občanů tedy budou mít o něco nižší daně.
Komu budou vděčni? Socialistické vládě, nebo liberální opozici? Senátoři ODS měli v moci zákon sestřelit, je jich dost na to, aby v senátu neprošel. Jenže pak by nebyla aktuální otázka, komu vděčit, ale byla by aktuální otázka, jak na takovou ránu zareagují voliči. ODS připomněla veřejnosti, že její poslanci hlasovali pro přijetí čtyřiceti procent zákonných iniciativ socialistické vlády - to jako argument, že "nulová tolerance" je mýtus. Čtyřicet procent dobrých zákonů, to je pěkný výkon! A co je zvláštní: my občané si neuvědomujeme, že na nás poslanci spojenými silami chrlí tolik skvělých zákonů...RODINA A PŘÁTELÉ: Odešel poslední řemeslník
Ano, už dlouho jsem se nezmiňoval o postupu řemeslnických prací na
našem domku ve Zvoli. Kdyby mi doktor Waldmann vrtal šest neděl zub, taky bych po třech
nedělích ustal s referáty.
Někdy se jich tu hemžilo k deseti, nakonec zbyl poslední, něco jako "zpětný odřad", jak říkáme
my štábní důstojníci. Zabýval se spárováním dlaždiček, přesněji řečeno lícových cihel u mě v
ateliéru (mám tu takovou cimru, které říkáme hrdě ateliér , jelikož má šikmý strop a v
něm zapuštěná okna). Dopoledne jsem psal a vyrušil mě hluk. Šel jsem se podívat a koukám,
přijel náklaďák od takové té firmy, která obsluhuje mobilní záchody. Jeden stál na zahradě, hned
u vrat. Pánové se chystali vyprázdnit obsah našeho záchodu.
"Nemohli byste ho odvézt?" ptám se.
"Mohli. Ale kam budou hoši chodit?"
Byla to místná otázka, protože prostor mezi garáží a vjezdem je zdevastovaný. Vypadá, jako by na něm skupina buldozérů nacvičovala výstup do Labutího jezera. Občas vzpomínám na chvále, kdy Ljuba bědovala po každé přišlápnuté travičce!
"Nejsou žádní hoši. Odjeli."
Takže pánové naložili záchod a odjeli s ním a doufám, že už nikdy nebude důvod k tomu, aby se s ním navrátili. Když jsem se za nimi díval, uvědomil jsem si, že kalvárie je u konce. Už nikdy více!
Leda na jaře, až nám otrne a...
Zanechám plánů. A budu slavit blaženou chvíli , která nastala 22,11,2005 v 18 hodin, kdy dlaždičkář pravil "nashledanou". A já si na to pomyslel "sbohem".PSÍ PŘÍHODY: Statečný kocour
Už před několika dny jsme narazili na kocoura, který měl malý respekt před
Iris. Asi usoudil, že před tak provokativně bílým psem nemusí utíkat, on, kocour černý a
vyblejskaný jako pinglova šrajtofle.
Jenže dnes to bylo jiné - zmíněný kocour byl stejně bílý, jako Iris! Seděl celý schoulený u
garáže jednoho domku. Iris si ho nejdřív nevšimla, pak se zastavila, ohlédla se a nevěřícně
strnula. Je tohle možné?
Taky jsem zaznamenal něco bílého. Myslel jsem si, že je to hromádka sněhu a že si Irda myslí, že je to kocour. Ovšem čím déle jsem se na tu věc díval, tím více se měnila v kocoura, až se z ní stal kocour.
Nezdálo se, že se Iris bojí. Ležel a hleděl. Iris se pomaličku přibližovala. Když se dostala na dva metry, kocour vstal a naježil se, prohnul hřbet a dělal bizóna.
V tu chvíli už jsem na Iris hulákal tak mocně, že jsem mohl toho kocoura polekat, kdyby byl bojácnější - ale nebyl bojácný. Naštěstí jsem polekal Iris, takže neochotně, štěkajíc, odešla.
Pak se na mě vyčítavě podívala.
Nebýt tvého srabáctví, udělala bych z něho čtyři tajtrlíky!
Nechám si od Iris vyčítat srabáctví. Je to pořád lepší, než jet na veterinu s rozsekaným čumákem (jejím).