RODINA A PŘÁTELÉ: Docela slušná nenávist
Pěknou ukázku papalášské zpupnosti jsem viděl dnes odpoledne ve Stroupežnického ulici. Hlas lidu byl odpovídajícím způsobem brblavý. Stroupežnického ulice vede od Carrefouru čili Cafourka v oblasti Anděl, v Praze na Smíchově. Šel jsem tudy směrem k Cafourkovi a najednou slyším houkačku policejního auta a z pěší zóny se vyřítilo policejní auto. Asi jim někdo zase zdrhnul (nebo ho za prachy pustili) a teď ho honěj (předstírají honitbu), napadlo mě. jenže hned jsem si všiml, že je to luxusní BMW a za tím bavorákem jela civilní audina a za tou vyjely z pěší zóny další dva policejní vozy s majáky. Za oknem audiny jsem stačil zahlédl nějakou roztlemenou soudružku a pak celé to vypečené souautí zastavilo před hotelem andelys (nebojaxe jmenuje). Kterýpak gigant vesmíru jel, ochráněn - před kým - třemi policejními vozy? Spíš jsme si všímal hlasů lidí kolem. Hovořily o kurvách a o prdeli, kam se tyto mají odebrat. A vzpomínal jsem na obrázek, jak mi utkvěl v paměti z let bolševismu: Lidickou ulici, ta je nedaleko odtud, jela taky taková kolona, byla, pravda, delší, a nechyběl v ní obrněný vůz a mobilní koronární jednotka: to vezli soudruha Ceaucesca, toho, kterého pak postavili ke zdi a popravili samopalem. A taky jsem si vzpomněl, jak jsem před lety na Maltě v La Vallettě viděl před krámem s brýlemi velké černé auto se znakem na dveřích a ptal jsem se šoféra, který tam postával, zatímco si pán kupoval brýle, co je to za znak a on mi vysvětlil, že to si pan prezident (kývl bradou k otevřeným dveřím krámu) kupuje nové brejle a jel zrovna autobus a ten auťák čouhal zadkem do zastávky. Autobusák zatroubil, řidič skočil do vozu a popojel, aby autobus mohl zajet a lidi mohli vystoupit.
Nevím, kdo tam seděl v tom autě a nechal se doprovázet třemi policejními auty. Jen mě tak napadá: co je to asi za člověka (za lidi) že mu to (jim to) není blbý?

PSÍ PŘÍHODY: Kocouři stále drzejší
Iris honí kočky, přál bych si, aby to byli kocouři, připadalo by mi to sportovnější. Jenže v poslední době se kočky (kocouři) chovají nějak divně. Třeba je podporuje nějaké obrodné hnutí aktivistického charakteru, nějaké NGO. Včera stál kocour na poli a koukal na Irdu a ona se zastavila a koukala na něho - občas se po mně ohlédla, jako by se ptala, pane, je tohleto vůbec možný? Kocour stál a Irda pomaličku k němu kráčela, načež on se vydal volným krokem ke středu toho pole, třebaže okraj, spolu s lesíkem, byl nedaleko! Pravda, nakonec ten kocour ztratil nervy a utíkal a Irda ho honila a on vylít na strom a visel tam a Irda tam vartovala, dokud jsem ji neodvolal.
Což mi připomnělo, jak jsem jednou šel s Bartem z procházky a najednou vidím kočky. Ležely před jedním barákem na trávníku, byly tři, velké, vypasené - a mezi nimi koťata. Bart se zaradoval, když je spatřil a šel k nim. Kočky vstaly a pomaličku šly k němu.
"Barte, padáme odsud," zavelel jsem. Bart nechápal, o co jde a já viděl, jak ty bestie jdou a ostré drápky se jim vysouvají z polštářků na tlapkách. Odešli jsme a bůh ví, co si o mně tenkrát Bart myslel. Zkušenost by ho naučila, ale já dal přednost tomu, aby si o mně myslel, že jsme pitomec, než aby přišel o oko nebo aby měl rozsekaný frňák.