RODINA A PŘÁTELÉ: Zase ty klíče
Zapomínání klíčů... Jestlipak si pračlověk Janeček zapomněl uzavírací balvan do jeskyně?
Každý z nás by se mohl postavit na vyvýšené místo a recitovat ságu o zapomenutých klíčích. To, co se u nás stalo dnes odpoledne, nebyla sága. To bylo malé nedorozumění mezi lidmi, kteří žijí už pátý (šestý) týden na staveništi a vidina dokončení se neblíží, spíš vzdaluje, nebo se tetelí na vzdáleném obzoru jako nezřetelná skvrnka, zatímco příklepové vrtačky duní.
Odcházeli jsme z našeho domova obklíčeného stavbou, já první (abych obešel terén a zkouknul, jak to kde vypadá), Ljuba jako druhá (musí luxovat a vytírat a likvidovat devastační stopy).
Nakonec vyšla a zeptala se - je to ta osudově přímočará otázka toho druhu, při jakém stydne srdce:
"Máš klíče?"
Já si vždycky myslel, že klíče by měl mít ten, kdo odchází z domu. Realita mě vyvedla z pošetilé domněnky.
Vysvětlení znělo:
"Já jsem na tebe křičela, jestli máš klíče a protože jsi neodpověděl, myslela jsem, že je máš."
Ano, říká se, že kdo mlčí, souhlasí.
Jak to dopadlo?
M8me jeden způsob, jak se dostat do nezamčené leč nepřístupné předsíně domu. Je to přes garáž, tam je dosud dveřmi nezaopatřený vchod, zabarikádovaný prkny. Ta je třeba odebrat a obratně vklouznout dovnitř.
V praxi to vypadá tak, že...
Následuje rachot, řev, rohem proražená sádrokartonová deska.
To vše za poetického zpěvu příklepových vrtaček. Až vám budu vyprávět, že jsem slovník naučný a budu vás žádat, abyste mě otevřeli na hesle kartonážní šička, nedivte se.

PSÍ PŘÍHODY: Emancipace neboli Emanova packa
Emanova packa, to není můj vynález, slyšel jsem ten výraz od Daniela Špičky. Ne snad, že bychom měli - Daniel nebo já - něco proti emancipaci. Ale někdy je to přece jen přehnané.
Už jsem se tu několikrát zmiňoval o tom, jaký vliv má Bart na Iris. Než se oni dva stkali, Iris byla něco jako schovanka vychovaná v klášterní škole. Dnes je to drsná psí žena, která se s ničím nepáře a je schopná se porvat se smečkou bullmastifů (pokud bude mít Barta za prdelej). Však ji taky musíme občas s Ljubou krotit, když zapomene, že Barta za prdelej nemá a že tedy není záhodnou vyprávět vlčákovi s hlavou velkou jak kýbl, že je debil a smrdí po kočkách.
OK, dnes jsme byli v kompletní sestavě i s Bartem a Irda mohla svoji emancipaci jak s e patří rozvinout. Vynadala několika nevinným pejskům (které Bart velkoryse přehlídl) - a když čůrala, zvedla nohu!
Tak to mě, prosím pěkně, trochu pohoršilo. Emanova packa by měla mít svoji hranici. Holčičky by měly nechat packy na zemi.
I když... proč vlastně?
Třeba jednou bude mít Irda pomník, jako ta černoška, která odmítla před padesáti lety v autobuse pustit bělocha sednout. Je to první emancipovaná psí slečna, která čůrá se zvednutou nohou. Nebo přinejmenším první, o které se píše v Neviditelném psu.