RODINA A PŘÁTELÉ: Schyluje se ke stěhování
Teď už to není žádný projekt, žádná vize, ale realita - pozítří se stěhujeme do Zvole.Ač to zní legračně, je to pravda - po 52 letech se vracím na venkov! Což je samozřejmě tvrzení více méně legrační a platné pouze administrativně, protože do 10 let i ta Zvole bude součást Prahy a už dnes odtud jezdí červený, tedy městský autobus, pendl k metru, takže jakýpak venkov.

Už jsem ale odvezl první kus nábytku, tedy židli a dnes, v pondělí, k nám přijdou pánové od stěhováků omrknout, co bude třeba ke středeční akci zařídit. U benzínových pump vyžebrávám krabice a zprávy o počasí teď sleduju se zájmem mnohem větším, než kdy jindy.
Ono se to jistě změní, ale momentálně nám v domě ve Zvoli nefunguje ani topení, ani teplá voda! Bojler, vydolovaný s nemalými útrapami je odvezen a druhý, nový, stojí zatím zabalený ve velké krabici v předsíni. Kotel samozřejmě v domě máme, ale ze systému je vypuštěná voda od té doby, kdy jsme proráželi nové dveře obvodovou zdí a podívejme, co se to tu objevilo, ony trubky od topení.

Včera jsme seděli ve zvolském domě v kuchyni a koukali se ven prosklenými dveřmi a říkali jsme si, že rozumem chápeme, že tu budeme od středy bydlet, ale vnitřně, pocitově, nám to ještě nedochází. Ani teď, když píšu tyhle řádky, tomu vnitřně nevěřím. Jenže dnes začne devastace bytu, začneme demontovat lustry, krabice se budou kupit v předsíni a byt, který Ljuba vypracovala za ty dva roky velmi do úhledna, se promění v neladné skladiště. Tahle hnusná fáze má terapeutický efekt - bude se snadněji odcházet.

PSÍ PŘÍHODY: Stopař se psem
Včera jsem žádného stopaře nebral, nikdo na mě nemával. Jednoho jsem viděl na stopovat opačnou stranu, než jsem jel já. Byl to mladý muž a u nohy mu seděl právě tak mladý vlčák. Tvářil se vlídně a sympaticky. To mu asi někdo poradil - lidi raději berou vlídné a sympatické stopaře, než nějaké umouněné zarputilé týpky.

Stopování s dítětem je mnohem snazší než stopování "single", to je známá a osvědčená věc. Sám jsem takto stopoval jen jednou, když byl můj David malý. Bylo to v Jugoslávii na ostrově Hvar. Zastavil mi tam letitý Němec v Bavoráku. Slovo dalo slovo a vylezlo z něho, že sem jezdí pravidelně, že to tu zná, že tu bojoval za války! Opravdu, vypadal jako nějaký esesák na odpočinku.
"Tady jednou bude občanská válka tak krutá, že lidem zůstane rozum stát," prorokoval ten esesák.Díval jsem se z okna bavoráku na levandulová pole a na domečky na úbočí skal, v nichž místní obyvatelé vedli svoje chudobné životy. Tady měla být válka? Kdo by ji proboha vedl? Támhle ten hubený chlapík, co vede kozu?
Ano, třeba právě on uřezával uši mrtvých obětí a věšel si je na opasek jako Indián z mayovek skalpy.
Zpátky ke stopařovi se psem. Někdo mu asi zastavil, protože když jsem za dvě hodiny jel zpátky, už tam nestál. Stopoval před psím cvičákem na Zbraslavi. Právě tam jsem chodíval s Bartem na výcvik - psával jsem o tom do Neviditelného psa pravidelné referáty, jak se Bart učil chodit po kladině, jak nepochopil smysl revírování, jak jsme spolu sledovali stopu...
Jenom na auta jsme spolu nemávali. Tuhle vzpomínku zažitou nemám, tu musím přenechat tomu mladému muži, mávajícímu na auta v opačném směru.