RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Škola
O škole jsem psal už jednou na začátku tohoto seriálu. Pak už ne. Je to zvláštní, protože valnou část padesátých let jsem strávil ve školních lavicích! Do školy jsem začal chodit ve Slapech v roce 1951. První třída byla samostatná a od druhé do páté to byla jednotřídka. V čele ústavu stál pan řídící učitel Komárek, říkalo se mu pane řídící. Školní nábytek, to byl nábytkářský útvar zcela specifický. Byla to lavice pro dva, napevno spojená rámem se stolem. Ten měl šikmou desku, nahoře žlábek pro tužky, na jeho dně posuvné prkno. To zakrývalo kalamáře zapuštěné do dna žlábku. Pod deskou byla police. A samozřejmě že ve třídě byl stupínek a na stupínku měl pan učitel katedru, tedy stůl o něco vyšší, než běžné lavice. Záhy jsem zjistil, že nejhůř je vidět na dění v lavici, která je nejvíc na ráně, tedy v první lavici v první řadě a snažil jsem se tam propracovat. K výbavě školní třídy patřila i skříň, ve které byly všelijaké pomůcky a hlavně velká láhev s inkoustem.
Na inkoust nesměli prvňáčci ani pomyslet. První písmena jsme směli psát jen tužkou. Nedělalo mi to velké potíže, číst a psát jsem uměl z domova, s tím krasopisem to bylo horší a to mi zůstalo dodnes. Zvládal jsem vše statečně, ztroskotal jsem na písmenu C.
Prvňáčky učil pan řídící. Donesl jsem mu svůj arch s písmeny C.
"Je to špatně," řekl mi a nakreslil, jak se má písmeno C, tedy velké psací C, psát. Nebudu to natahovat. Nepovedlo se mi to ani napodruhé, ani napotřetí, nakonec jsem dostal z písmene C pětku. Nikdy jsem nepochopil, co jsem tam tenkrát tak hrozného na tom písmenu C udělal.
Po letech jsem pana řídícího potkal.
"Pane řídící, prosím, vás, nemohl byste mi říct, co jsem tenkrát tak špatného udělal na tom písmenu cé?" zněla moje pošetilá otázka.
Nevěděl, a tudíž i tento díl vzpomínání zůstává bez pointy.

PSÍ PŘÍHODY: Starý moudrý pes
Už se máme s Bartem jeden druhého prokouknutého. Víme, co jeden od druhého můžeme čekat. Já od Barta to nejhorší. A Bart?
Jakmile si oblékám motorkové kožené kalhoty a natahuju vysoké boty, ulehá na terase na schody.To je jeho místečko: lehne si tak, aby pěkně viděl a tlapa mu visí přes nejvyšší schod. Už se ani neobtěžuje mě nějak zlobit, vyprovázet, cokoli. Motorka ho prostě nezajímá. O to víc ho zajímá kolo, tím myslím "jízdní kolo". Proč kolo ano a motorka ne? Motorka je přece jen podstatně větší, hřmotí a smrdí a to Bart nemá rád.
Když motorku chystám, do garáže za mnou vbíhá vždycky Iris, zvědavá, čilá, neposedná. Bart nikdy. A přitom je to Bart, kdo je schopen mi sebrat motorkářské rukavice, kdykoli bych si je zapomněl schovat na nějaké mimobartí místo. Iris to neudělala nikdy.
Bartova moudrost spočívá v poznání hranic. Kolo, to je jeho soupeř. Může ho kousnout do přední pneumatiky (často to dělá), jakmile ho uvedu do pohybu. Pneumatika od motorky je příliš silná na to, aby ji mohl obejmout svými čelistmi. Motorka přesahuje Bartův rozměr, kdežto s kolem se může měřit.
A když něco nemůžu sežrat, je lépe zanechat marných snah a zůstat ležet na terase, s tlapou spuštěnou před poslední schod.
Toto je moudrost zralého věku. Nebo životní kapitulantství. Nebo obé dohromady.